Tři sestry, Visací zámek, Divokej Bill
Praha, Palác Akropolis, 22. 12. 1999
Takový nával jako v Akropoli na Průšových kovárenských vánocích jsem už dlouho nezažil. Ještě čtvrthodinu po začátku před vchodem postávala stovka zájemců, kteří už neměli nejmenší šanci se dostat dovnitř, protože bylo beznadějně vyprodáno.
Tři sestry táhnou. Ve své tvorbě, zahalené do hospodského hávu, totiž šikovně mísí všem dobře známé prvky a to nejen různé odrůdy rocku od klasického rock'n'rollu v Hrábích až po punk, ale také ohlasy lidovky, které jsou patrné nejen ve využití harmoniky a houslí, ale také v uplatnění rytmu polky. Pro zpestření přitom Tři sestry využijí i country v Piánovce nebo přepracují Dylanovo Knockin' On Heavens' Door (Tragédie v JZD Čifáre). A protože jim nechybí nejen přehled, ale ani nadhled a nasazení, za které by se nemuseli stydět ani Pogues, amalgam zdánlivě nesourodých složek funguje. Přestože nejsou muzikanty z ulice, daří se jim navodit atmosféru lidovosti, která nepůsobí kašírovaně. A protože invence se jim za patnáct let existence nevyčerpala, hit stíhal hit – vedle letitých přímočarých skladeb Kovárna, Nechci do ústavu a Život je takovej zazněly i novější propracovanější písně Kelti a O strašlivé vojně s Turkem, došlo však také na překvapivě poklidné 63. Jen z předělávky společného hitu Suzi Quatro a Smokie Stumblin' In příliš čpěla kalkulace jak z textů pro duo Těžkej Pokondr, i když zařazení názvů dávných hitů Vítězslava Vávry nepostrádalo vtip.
Visací zámek, slavný v době, kdy Sestry ani netušily, že se někdy výrazněji prosadí, byl v roli předkapely po právu. Ne že by byl špatný, ale přece jen mu chybělo charisma Fanánkovy party. Pixu, který nakonec nedorazil, se během jediného dne nahradit nepodařilo, i když kapele vypomohl Martin Dont. Typický říz chyběl, ovšem čistší podání bez agresivního boosteru přeci jen vdechlo písním nový život. Možná tudy by mohla vést cesta z bludného kruhu, do něhož vede kapelu opakování stejných postupů. S punkem už stejně nemá Zámek nic společného, a číro z papundeklu na hlavě Vládi Šťástky jen potvrzovalo, že punk byl pro ně spíše formou než vnitřním pocitem.
Divokej Bill, který koncert zahajoval, přináší pouze odvar ze Sester a Levellers. Kapela sice srší energií, přičemž zvuk zajímavě obohacuje banjo, ovšem zatím nedokáže nabídnout více poloh, než tu hospodsky rozjuchanou. Skupině také chybí přesvědčivý frontman, takže zatím zůstává jen velkým příslibem.
Alex Švamberk
