Radost pro všechny
[Spark 2/2000; Aleš Borovan]
Přiznám se, s lehkým začervenáním a pocitem studu, že jméno Divokej Bill mi bylo až do podzimu minulého roku skoro neznámé. Jistě, tu a tam bylo možno zaslechnout drobné ševelení větru o nové naději tuzemské muziky, takových ševelů ale po vlastech českých běhá nepočítaně. O to větší šok mi připravilo první setkání s partou osmi kluků (někteří ještě v maturitním věku) z Úval u Prahy na finále soutěže Jim Beam Rock, kterou s přehledem vyhráli. Od té doby jsem Billovu show viděl ještě dvakráte a nikdy jsem neodcházel zklamán. Ba naopak. Originální, svébytná, podmanivá a rozpoznatelná muzika, kterou jsem si skromně dovolil označit termínem „keltský crossover“, mi připravila vždy vynikající hudební zážitek. A nebyl jsem sám. Na Divokýho Billa pařili všichni bez rozdílu – rockeři, hevíkáři, blekáči, deathers, skinheadi, pankáči i spořádaní občané platící daně. Centrum nové krve českého rocku se přesunulo do Úval! Nejvyšší čas si s Divokým Billem pořádně promluvit. Zvídavým otázkám Sparku čelili s nadhledem sobě vlastním zpěvák a kytarista Vašek Bláha a bubeník Honza „Kiska“ Veselý.
Víc hlav víc kalí
Klasická otázka na úvod. Mohli byste říci pár slov o historii kapely?
Kiska: Kapelka vznikla v roce 1996 a prvotní sestavu tvořili Vašek Bláha, baskytarista Miloš „Jurda“ Jurač, bubeník Ota Smrkovský a banjista Ondřej Pospíšil.
Vašek: Po nějakých peripetiích, kdy jsme se plácali bez banja, ale naopak se v sestavě objevily housle a harmonika, a kdy jsme natočili demáč, se Bill překopal do současné podoby, tedy já, Kiska, Jurda, Adam Karlík – housle, Štěpán Karbulka – zpěv, Roman Procházka – akustická kytara, Honza Bártl – banjo a Martin Pecka – akordeon.
Kiska: Ještě bychom potřebovali dudy, přesněji řečeno irské dudy. Hledali jsme všude možně, bohužel v Čechách, jak se zdá, žádný pořádný dudák není.
Proč vůbec hrajete v tak rozsáhlé sestavě?
Vašek: Dřívější zkušenost byla taková, že ve třech, čtyřech lidech se blbě paří. Těch osm lidí je pro to vhodnějších.
Nedělá vám problémy se na něčem shodnout?
Vašek: Ne, protože jsem diktátor.
Hráli jste předtím v nějakých kapelách a má někdo z vás hudební vzdělání?
Vašek: Já a náš bubeník hrajeme ještě v kapele Medvěd 009 a samozřejmě jsme chodili do nějakých hudebních škol jako např. do Mlejna. Časem jsem ale zjistil, že to bylo úplně na hovno, protože jsem tím jenom ztrácel čas. Vrátil jsem se k jednoduchosti a punkový kytaře.
S jakým cíle jste Divokýho Billa založili?
Vašek:Bylo to jednoduchý, protože ty melodie jsem už měl v hlavě. Jenomže hrát je jenom na kytaru by bylo k ničemu, takže jsem chtěl vytvořit melodickou kapelu, která bude táhnout lidi. Něco na principu Znouzectnost. Ze začátku byl cíl jenom hrát u nás na vesnici v sokolovně, potom se to trochu zvedlo a teď chceme být co možná nejlepší.
Jak vznikají skladby a je to problém psát pro osmičlennou kapelu?
Vašek: Písničky skládám já, stejně jako texty. Na začátku je klasicky španělka, potom udělám hrubou melodii pro housle či akordeon a kluci si to dotvoří sami.
Image
Ve vaší hudbě je možné nalézt spoustu vlivů, od irského folklóru přes punk až po crossover. Který si myslíte, že je převládající, určující?
Vašek: Nevím. Základní věcí je, aby se písnička dala zahrát na kytaru. Aby to byly písničky.
Inklinujete vědomě k nějakému stylu?
Kiska: Základní nástroje jsou dané, takže z toho vyleze daný zvuk. Někdo tam uslyší housle a řekne si: Levellers. Nám se líbilo, když jsi charakterizoval naši muziku jako „keltský crossover“. Asi to budeme používat.
Nedílnou součástí vaší show je i pódiová prezentace jako plivání ohně, skákání atd. V které hlavě se líhnou tyto nápady?
Kiska: To vymýšlí Vašek se Štěpánem.
Vašek: Vždycky, když jsem ty věci vymýšlel, chtěl jsem, aby z toho lidi měli nějakej pocit. Když na pódiu budeš stát normálně oblečenej, nebude tam žádná show, tak si z toho publikum nic neodnese. Myslím si, že věci okolo muziky tvoří tak 50 procent dojmu, takže na tom cíleně pracujeme, není to žádná náhoda. Např. plivání ohně jsem první vyzkoušel já a hned jsem při tom přišel kompletně o knír. Od té doby neplivu, protože nechci přijít o bradku, kterou si pěstuju.
Co Divokej Bill a fanynky? Chodí za vámi do šatny?
Vašek: Vzhledem k tomu, že v kapele máme několik hezounů (smích), tak fanynky jsou. Ale jo, choděj, ale málokdy.
Vaše texty mi připadnou blízké třeba takové Mňáze a žďorp nebo Znouzectnosti, ale s poněkud veselejším a optimističtějším nádechem. Souhlasíš s tímto názorem?
Vašek: Nevím, všechno jsou to moje úsměvně napsané deprese. Ale napadají mě i pozitivnější věci. Sedm statečných je osm
Na kontě máte první EP „Sedm statečných“. Kdy a jak vznilko?
Vašek: „Sedm statečných“ jsme vydali vlastním nákladem na jaře 1999. Nahráno bylo u Kakaxy ve studiu Live and Loud a obsahuje celkem šest písniček a malý bonus. K tomuto EP chci uvést, že vznikalo v době, kdy jsme se znali strašně krátký čas, čemuž také odpovídá amatérská úroveň nahrávky.I tak vyhrála Demo měsíce v Rock&Popu. V současné době jsme ale o mnoho lepší formě.
Udělali byste na EP z dnešního pohledu něco jinak?
Vašek:Ne, naopak. Já jsem získal skoro až strach nahrávat desku. Všichni jsme totiž o hodně přesnější, takže bychom mohli znít až příliš akademicky a suše.
Posunuli jste se od té doby někam hudebně, např. co se týče složitosti kompozic?
Vašek: To je přesně to, co dělat nebudeme. Jednak by nás to přestalo bavit a jednak si myslím, že by lidi přestali chodit. Kvalita naší hudby se zvedla tím, že jsme po těch stech odehraných koncertech jistější a vyhranější.
V současné době jednáte s několika hudebními vydavatelstvími o vydání dlouhohrajícího debutu. V jakém stádiu jsou ta jednání?
Kiska: V prvé řadě je příjemné to, že ty firmy přišly za námi, nikoho jsme neobešílali. První projevila zájem KaB Music, hodně nám také pomohlo vítězství v soutěži Jim Beam Rock. Nejnadějněji zatím (rozhovor se odehrával 16. 12. 1999, pozn. aut.) vypadá jednání s Monitorem, kde bychom snad mohli vydat desku na jaře/létě 2000 pod producentskou taktovkou Ing. Magora ze Tří sester.
Nebojíte se v této souvislosti příliš velkého skoku od samoprodukce rovnou k velké firmě?
Kiska: Hodně jsme se o tom bavili a dospěli jsme k názoru, že pokud v této republice chceš něčeho dosáhnout, tak se to lidem musí nacpat do hlavy. Velká firma ti umožní udělat profesionální zvuk desky, klip a všechny ostatní věci okolo.
Takže vám nehrozí tzv. syndrom Chinaski, kdy se z poměrně neškodné bigbítové partičky stala komerční sračka pro -náctileté?
Vašek: Nemyslím si, že je problém vystupovat v Bravíčku nebo kdekoliv jinde. Důležité je nezměnit se. Podle mého je logické, že když někdo objede celou republiku a na koncertech má stovku diváků, tak se mu už podruhé pro tu samou stovku nechce hrát. Lidi jdou za tím, co je v televizi. To je problém, někdo si chce zachovat čistý štít a najednou zjistí, že lidi o to nestojí. Dokud nejsi v televizi, tak ti kamarádi v hospodě budou říkat „Si sráč“.
Tradiční slova na závěr...
Vašek: Já ti chci poděkovat za ten název „keltský crossover“, moc se nám to líbí.
Takovou sebechválu tam nemůžu dát.
Kiska: Já když jsem ten článek četl (Spark 12/99), tak jsem si myslel, že to napsala nějaká patnáctiletá fanynka, který se líbí zpěvák.
