recenze Propustka
Propustka do pekel
Divokýho Billa jsem vůbec poprvý slyšel hrát naživo v půlce června na Severočeském festivalu Hudba.Ústí.00. Drahnou dobu před tím však byly moje čtyři oči krmeny různými články v různých médiích, z nichž nejčastěji byl zastoupen rockový obtýdeník Big Beng! v čele s mediálním „tlačitelem“ týhle bandy, šéfredaktorem Špulákem. O Divokym Billovi se poté začalo šeptat i v okolí a celá ta záležitost nabývala až bajkovitých rozměrů. Na druhou stranu, každý správný pistolník potřebuje mít nějakou pověst. Nejlépe dobrou. Osmičlenná kapela z Úval u Prahy se za dva roky své existence vyšvihla tak vysoko, že jí to mnohé jiné party s existencí delší, než je kupříkladu doporučená trvanlivost na zadní straně obalu, mohou jen tiše závidět. Anebo přát. V pondělí 19. 6. 2000, tedy přesně v den mých narozenin, vychází Billovi první cédéčko „Propustka do pekel“ a to je dost pádný důvod k oslavě. „Nesmíš se stydět za to, že jsi v pohodě...,“ dočtete se jak na zadní straně bookletu, tak i při nakliknutí stránky www.divokejbill.cz. Počítám, že kluci se dneska už moc nestyděj. Jinak by se na obalu desky netvářili tak vysmátě a do obličeje vám přitom nemířili 8 revorvery. Ale k věci (už taky): „Propustka do pekel“ = 14 věcí, z nichž většina dosahuje průměrné délky tří minut a počet slov v názvu přesáhne pouze ve dvou případech číslici dvě („Divokej Bill“ a „Sedni si“). Zbytku stačí pouze jedno (ono kouzelné?) slovíčko a mne tak napadá: Kolik že slov to má v názvu většiny songů např. Honza Nedvěd? Votvírák „Brouk“ dá hned zkraje tušit, voč na tomhle elpasu pude – našláplý tancovačkový rytmus s jasnými základy v českém bigbítu, kde se po chvíli ke kytarám přidá i banjo, harmonika, či akordeon. Prvním do éteru vypuštěným singlem se stala dvojka, „Plakala“, ke které byl v úvalské škole, kde kapela s důvodů zkušebních ráda tráví čas i po vyučování, natočen klip. „Toužila kroužila kryla mi záda souložila kouřila mě měla mě ráda poháněna chtíčem vrněla jak káča moje milá plakala...“ startuje jakoby tanečním techno spodkem, jenž skladbu provází až do konce. Slušná skákavka s hitparádovými ambicemi. Nebojte, nebudu rozpitvávat všech 14 skladeb, včas se zastavím u třetí. „Kladivo“ upomíná na pneumatiku, Michaelina, faldu, či špeka, chcete-li, který nás, nenažrance, nemilosrdně provází každým dnem od rána do večera. Jinak až do poslední neztrácejí skladby náboj, snad každá má hitové ambice a díky snadno zapamatovatelným textům zůstávají rovněž dlouho v paměti (Vzpomínám, že před odjezdem do lesního srubu, nemaje tam žádné audio vybavení, jsem si Billa pustil a fakt, nekecám, celý týden jsem si ho něvědomky i (pod)vědomky broukal. Hajzla jednoho, brouka vtíravýho...). Textová část, dle mého názoru, nemá hlubšího významu, či poselství, prostě „jen“ sedí k týhle muzice jak ulitá. Krátké a úderné textíky zabírají v bookletu vskutku pouze pár řádek (mininum 4 – počet slov: 24 z toho 3 neopakovaná = „Holka“). Kdo by se Billovi písničky chtěl sám naučit hrát, k tomu mu dopomáhej připsaný akordový zápis. „Krátce, úderně a nesmazatelně,“ to je zřejmě poselství Divokýho Billa a já si řikám, proč ne. Na druhou stranu se mi „Propustka do pekel“ po chvíli oposlouchala a zevšedněla, jakoby už pod povrchem oné chytlavosti a líbivosti nebylo nic víc. Stále tam však zůstává ona nezpoutaná energie a živelnost, kterou z muzikantů ucítíte nejvíce právě při živém hraní. „Propustka do pekel“ vás zadarmo na koncert Divokýho Billa nedostane, ale cestu autem do nejbližšího klubu si s ní zpříjemníte víc než pekelně.
Monitor EMI (Escape) 2000, čas 41:20
Divokej Bill – 17.6.2000, rozhovor
"Divokej Bill byl chlapík, kterej věděl vo co de“, shodují se členové úvalské formace
„Sedm statečných“, tak se jmenovala nahrávka, která je léta páně 1998 dostala do širšího posluchačského podvědomí. A protože za chvíli už jich bylo osm, přejmenovali ji tedy na „Osm statečných“. Těmi kovboji se myslí Vašek Bláha, Štěpán Karbulka, Miloš Jurač, Adam Karlík, Martin Pecka, Honza Veselý, Roman Procházka a Honza Bártl. Své oře, jakými jsou kromě kytary, basy a bicích, i housle, harmonika, nebo banjo, osedlávají ke svým cestám dost často. Divokej Bill je zkrátka parta, která o sobě nechává poslední dobou hlasitě vědět. Ať už počtem odehraných koncertů, vítězstvím v Jim Beam Rocku jemuž předcházela úspěšná tažení po různých soutěžních přehlídkách (Broumovská kytara 99, Rock Nymburk, dobříšský Rockfest, Rock Made In Gambrinus), či čerstvě vydaným debutovým albem „Propustka do pekel“.
A protože Divokej Bill zavítal také na ústecký festival Hudba.Ústí.00 konaný v sobotu 17. června, sedli jsme si na to všichni kolem kulatého stolu a dali řeč. Tady je…
Divokej Bill má osm členů, nepřijde mu někdy to pódium malý?
No, někde jo. Záleží na tom, kde hraješ. Třeba v Plzni, v Černým rackovi (ať jim uděláme reklamu) tam to pódium bylo dobrý – 2 metry na 3 metry a my se taky vešli. Bylo to supr! Fakt to neni problém, ale když je víc prostoru, tak je to určitě lepší.
Dost se na pódiu hejbete, jste živelný. Nacvičujete tyhle pohyby třeba jako kluci z Lunetic?
No jasně, ty nám dali příklad. Do zkušebny jsme si koupili zrcadlo 2 metry vysoký 4 metry dlouhý a před nim se všechno učíme jak baletky, do posledního hejbání prstu. Je to fakt bomba (smích). Cejtili jsme, že u tý muziky se nedá jentak sedět, nebo stát, tak jsme se začli i hejbat. Šlo to z nás a přišlo nám to příjemný. Fakt to neni jako Lunetic, i když to byl dobrej fór.
V muzice se opíráte hlavně o klasický bigbít a mísíte ho s vlivy českého folklóru, keltské hudby apod. Chcete se tímhle nějak odlišit od ostatních, podobně znějících kapel?
Spíš je to daný nástrojema, než tím, co hrajem. Jak to prostě kluci vymyslej, tak to je. Ne že by pátrali, jestli tohle někdy bylo v keltský muzice. Posloucháme různou muziku, někdo hip hop, někdo metal (ten moc ne). Muzika se dělá tak, aby byla dobrá, aby ty nástroje zněly dohromady, proto tam jsou. Protože housle s harmonikou když jedou dohromady, to je fakt síla.
Kde jste přišli k názvu Divokej Bill?
Divokej Bill byl chlapík, kterej věděl vo co de. Zároveň to byla naše první písnička podle které jsme se na prvním koncertě pojmenovali. Ale to už je taková prehistorie, že už nemá cenu to ani psát...
Jak dlouho spolu hrajete?
V týhle partě 2 roky – od 6.6.98. Rok před tímhle jsme byli čtyři, vydali demáč a mělo to už tenkrát docela úspěch.
Tuším, že jste taky vyhráli soutěž Jim Beam Rock...
Musíme se trochu pochlubit: vyhráli jsme vlastně všechny soutěže, který tady byly, teda kromě Gambrinusu – ten byl trochu metalovej. A tam s tou naší keltskou tancovačkou (lidi tomu řikaj různě) jsme se probojovali do semifinále. Na těhle soutěžích jsme potkali spoustu báječnejch lidí, kapel zase úplně odjinud, v tom je to dobrý.
V časopise Bang! jste byli označeni jako Domácí objev roku 1999, co tomu říkáte?
To nás velice potěšilo. První co jsme si mysleli, že asi někdo podplatil správný lidi. Pak jsme zjistili, že to je čtenářská anketa, takže to asi nebylo o tom, že by hlasovalo pár redaktorů. Fakt nás to vzalo. Jinak důležitý je, aby se lidi bavili na koncertech.
Vychází vám taky první album „Propustka do pekel"…
Zejtra (19.6) vyjde. (Už je na trhu a stojí asi 390,- Kč – pozn. kapely). Jinak 28. června jsme ho křtili v Akropoli za účasti slovenské kapely Iné Kafe. Předtím jsme vydali dva demáče, ale tohle je oficiálně vydaná deska u nově vzniklého labelu Escape, který spadá pod Monitor. No, a my jsme jeho hlavní koně, rozjíždíme to s nima a uvidíme, jak to dopadne.
Někde sem zaslech, že tu desku produkoval ing. Magor, basák ze Tří Sester.
Inženýr Magor je fakt hroznej magor, ale hrozně dobrej, hodnej, člověk. Hodně nám pomohl.
Pustíte ven nějaký klip?
Jasně, už je natočenej – dneska byl možná v Esu. Jmenuje se „Moje milá plakala“ a natáčeli jsme ho u nás ve zkušebně s kámošema od nás z Úval. Vypili u toho 5 sudů a všichni se dobře bavili. Autorem klipu je Vašek Kučera – točil klipy třeba pro Hudbu Praha, Tata Bojs, Načevu.
Čili vy se nebráníte tomu zařazení mezi tyhle komerční s….y, na Novu do Esa?
Tady ani jiná hitparáda neni, krom Medůzy a ta je na stejný úrovni jako Eso (stejná sračka). Je to o tom, že člověk udělá klip, z kterýho má radost a pak kde ho může pustit? V Esu ho uvidí nejvíc lidí, hlavně aby je to bavilo.
Hele, co si od té desky vůbec slibujete? Asi byste byli rádi, kdyby to kupovali a poslouchalo hodně lidí...
Jasně, potom hlavně tantiémy, placatý auta, velký bazény... To je tady přece po první desce normálka (smích).
Přemýšleli jste o tom, že byste vyrazili na turné někam do zahraničí? Nemálo českých kapel je tam zavedených a mají úspěch.
Na přelomu září a října jedeme na týden do Dánska. Trochu problém je i to, že je nás osm a ne všichni jsou nezávislí – škola, práce atd. Nejde si vzít dovolenou, jsou určitý povinnosti, že nemůžeme třeba vyrazit na měsíc bezstarostně.
Takže všichni někde pracujete, muzika vás ještě neuživí?
To ne. Někdo je na civilce, někdo studuje, dělá na poště, je uměleckej truhlář, zedník atd.
V Ústí jste už jednou hráli – v klubu Doma jako předkapela Žlutýho psa, dobrý?
Prostředí v klubu absolutně dokonalý, i když zvenku se nám to zdálo jako hnusnej kulturák.
Dojmy z dnešního festivalu HUDBA.ÚSTÍ.00?
Hlavně nás uchvátil prostor a jako pro muzikanty to bylo příjemný hraní. Za poslední dva roky jsme odehráli skoro 200 koncertů, takže pak už to trochu splívá. Každej víkend někde jsme, ale většinou přijedem odpoledne, kdy se smráká, zahrajeme a jedeme domu. Takže to spíš známe skrz ty průtahy. V zimě se těšíme na letní velký festivaly, v létě zas na zimu – na ty kluby.
Kam dál vyrážíte?
Dneska (17.6) jedem do Lokte do nově otevřeného přírodního divadla., pak Rock For People v Českym Brodě, Trutnov, Malá skála u Turnova, Karlovy Vary... tyhle největší fesťáky objedem asi všecky.
Emilio Dovřák
