AMEBA FOR PEOPLE
aneb
Rock For People 2001
[Musicpage; 14.2.2001; Jan Mikuláš]
V naší české kotlině zaplněné ne příliš velkým množstvím obyvatel se během roku nekoná mnoho velikých hudebních akcí, které by mohly dosáhnout věhlasu svých větších bratrů na západ od našich hranic. Musíme se proto spokojovat s koncerty menšího rázu, s méně zvučnými jmény účinkujících a také s menším počtem platících fanoušků. Jsou ovšem tací, kteří se této malosti nezaleknou a snaží se českou hudební produkci povznést výše a dále. Není jich věru mnoho, ale najdou se. Jedni z nich jsou dva pánové, kteří před skoro sedmi lety založili agenturu Ameba production a od této doby dokázali tisícům lidí zpříjemnit nejen několik letních dní na festivalech Rock For People, či přivést na pódia a do studií pár slušně znějících kapel. Těmito pány jsou Michal Thomes a Petr Fořt, kteří si se mnou velmi ochotně popovídali jak o Amebě samotné a o nadcházejícím ročníku největšího českého rockového festivalu Rock For People, tak i o vystoupení tří amebovských kapel v Rock Café, dne 14.2.2001, které jste měli možnost slyšet a vidět živě na internetu.
Jak jste vůbec s Amebou začínali a jak se vyvíjela?
Michal: Tak to je na celej večer.
Petr: No já to zkusím. Tak začátek se datuje na rok 1994, kdy jsme v Českým Brodě začali dělat v takovým sále v hospodě koncerty a postupně se to rozšiřovalo do větších sálů a tak dál. A pak v devadesátým pátým vlastně začal festival Rock For People, který byl tehdy maličkej a rozrostl se tak, jak se rozrostl. V devadesátým pátým na podzim jsme začali dělat první kapelu a to byli TMA. Teď kousíček přeskočím a dám se na ty známější, kdy jsme začali dělat Schodiště (Nahoru po schodišti dolu Band pozn. aut.) a pak k tomu přibylo Sluníčko a Zoo. My jsme tedy bohužel zdědili takový kapely, který byly před rozpadem, což nás tedy mrzelo, protože ty kapely byly docela dobrý.
Michal: Ale nebylo to kvůli nám, to je důležitý.
Petr: Pak jsme pokračovali se Schodištěm a pak jsme objevili Divokýho Billa a tím to začalo. Dnes děláme asi šest kapel: Schodiště, Tichou dohodu, Blanku Šrůmovou, Plexis, Divokýho Billa, Lety Mimo, Medvěda 009. Takže jich je sedm. Už si je ani nepamatuju!
Jak to vypadá v Českým Brodě s klubem Point?
Michal: Tak s Pointem to vypadá tak, že jsme jej zazimovali. Brod je poměrně malý město a ty doby, kdy byli lidé schopni chodit na koncerty každý týden, jsou pryč a zas ten styl muziky, který děláme není už takovým lákadlem, aby ty návštěvnosti byly pravidelně na takový úrovni a stačily k tomu, aby se zaplatilo všechno, co je k provozování toho klubu potřeba, tedy honoráře kapel, propagace, zvukař a tak podobně. Víceméně u nás to bylo o tom, že jsme v posledních letech všechny koncerty dotovali z jinejch činností a dělali jsme je víceméně proto, že nás to baví. Že to není nástroj obživy, ale náš koníček. V tuhletu chvíli se nám naše aktivity rozrostly natolik, že toto nestíháme a dali jsme si v Brodě pauzu na dobu neurčito dokud se to tam jako nezlepší
Petr: My jsme kdysi vydávali takový legrační noviny, vyšly asi tři čísla a tam jsme napsali, že budeme dělat koncerty do tý doby, dokud budou chodit lidi a až je to přestane bavit, tak to poznáme podle toho, že ty lidi nepřijdou. A ta doba je tady a teď to bude asi fungovat tak, že to otevřem třeba jen na jednu kapelu, která by stála za to a to pak klidně i kdyby jsme si to měli udělat jen pro sebe. Budeme se snažit, aby tam bylo pár akcí do roka a pak se budeme snažit přesvědčit lidi, že tato akce je fakt dobrá a má cenu tam jít.
Jak vypadal RFP na svém začátku a jak bude vypadat letos?
Michal: Ono to má v podstatě takovou křivku, kterou bohužel na ten diktafon nemůžu ukázat, ale začíná to s návštěvností asi přibližně tisíc lidí na ten první ročník v tom devadesátým pátým, kdy nás to tedy hrozně zaskočilo a překvapilo. My jsme si totiž mysleli, že děláme spíš takový regionální festival, na kterej přijde třeba třista lidí a nakonec jich bylo tisíc. Tak to byl takovej motivační odrazovej můstek k tomu, abysme to příští rok připravili pořádně. Začalo to vlastně jako jednodenní akce, pak dvoudenní, potom akce se sto kapelama. Jednoduše se snažíme postoupit každej rok o krůček dál a nabídnout něco víc, než v tom minulým roce. A ono se ukazuje, že lidé si na tuto akci už pomalu zvykaj. Dá se říct, že ty návštěvnosti pokaždé rostou tak asi o třetinu tý loňský.
Kde myslíte, že je ta hranice maximální návštěvnosti?
Michal: My jsme se o tomhle tuhle bavili, jaký je v České republice vůbec potenciál, tedy kolik lidí se může sjet na akci tohoto typu a ty odhady jsou mezi patnácti až dvaceti tisíci lidmi.
Které dny přijede nejvíc lidí?
Michal: Tak i z ekonomickýho pohledu je to tak, že za vstupenku na tři dny máš nejvíc muziky, takže první den je to nejvíc. Druhý den jsou to pak lidi, kteří se asi nemohli třeba uvolnit z práce, ze školy nebo prostě kvůli něčemu. To je ovšem už jen šestina toho prvního dne a ten třetí den, to už jsou jen takový náhodní návštěvníci.
Petr: pro zajímavost jen. Já si třeba minulý rok nepamatuju, ale rok předminulý to bylo poslední den okolo sta lidí. Takže oproti tomu prvnímu a druhému dnu je to zlomek.
Co bude letos nového? Já vím například o divadle.
Michal: Tak to je právě to, co jsem říkal, že my se snažíme každý rok přijít s něčím jako dalším a neustrnout na místě, protože to je hrob všeho. Jakmile se člověk uspokojí, tak to snad ještě jeden rok vydrží, ale pak to vezme tu křivku opačně. My se snažíme bejt, co se týče těch letních festivalů na špici a aby to pro ty lidi bylo zajímavý a oni měli opravdu důvod proč přijet. Samozřejmě chceme vycházet z toho, co je na tom festivalu dobrý. To, že tam máme dobrý český kapely, to se snad povedlo, jako že tam ty kapely jezděj i rády, ale teď se chceme i zaměřit na zahraničí, takže letos bysme měli posílit zahraniční účast, dále chceme zabrousit trošku do takovejch těch modernějších trendů muziky, kam spadá trochu i ta taneční, která i pro ty ortodoxnější rockový fanoušky je zase mnohdy neznámou vodou a trošku se toho bojej. Ale vyzkoušeli jsme si, že když do tý dramaturgie dáme třeba jako dříve Zion Train či Tribal Drift, tak to funguje a ti lidé na to skákali a tančili a líbilo se jim to. Takže chceme jít i tímto směrem a naším cílem, který zatím nemůžu potvrdit, že se podaří, je to rozšíření toho festivalu na víc pozemků, které se teď snažíme dostat do pronájmu a udělání víc pódií trošku žánrově odlišnejch, prostě aby to byl už jako megafestival.
Jakým způsobem budou vybírány divadelní soubory na divadelní scénu a objeví se také nějaké zahraniční?
Michal: Co se týče toho divadla, tak jsme loni navázali spolupráci s ředitelem divadelního souboru Ikdyž Davidem Dvořákem, který dělá takovou dobrou divadelní akci v Kolíně, což je kousek od nás. Jmenuje se Kašparův kolínský memoriál a sjíždějí se tam spolky neverbálního divadla z celý Evropy. Já tam loni strávil několik dnů a byl jsem úplně unesen kvalitou těch představení, který tam byly. Potom jsme se domluvili na nějaký spolupráci s tím, že je to všechno o tom, že nemá cenu začít fušovat do něčeho, čemu jako nerozumíme a kde nemáme žádný kontakty a jenom víme, že se nám to líbí. Ta spolupráce bude na tý bázi, že budeme mít na to jakoby externistu, který nám v této oblasti vypomůže.
Jsou už teď známy některé zahraniční kapely, které se ukáží na RFP letos?
Michal: Tak v tuto chvíli máme už potvrzeny ze zahraničích kapel Tanzwut, to je německá kapela, která hrála nedávno v Akropoli. Pak jsou na velice dobrý cestě a můžu říct, že je to na devadesát procent, irští Therapy? a hrozně se budeme snažit, ale to budu hodně předbíhat, o kapelu At The Drive In, které bysme chtěli na festival. Samozřejmě je v jednání ještě mnoho dalších, ale je to v tý fázi, kdy říkat nějaký jména je zbytečný, protože to může dopadnout všelijak.
Jak pomohla RFP cena Akademie populární hudby za rok 1999?
Michal: Tak my jsme to ze začátku vnímali tak, že nám nepřišlo, že to bude mít takovej dopad, jakej to nakonec mělo. My jsme si říkali: jo, nějaký ocenění nějakou akademií. My tyto věci nějak moc nesledujeme a nevnímáme, takže jsme to nebrali nijak extra, ale zase rozhodně nic na škodu. Pak jsme tam byli a viděli, jak je to udělaný ve velkým stylu a že je to v hlavním televizním čase.
Petr: My jsme to trochu nepochopili. My si mysleli, že tam jako nepatříme. Ale ve finále to bylo o tom, že to pomohlo.
Michal: My jsme ani moc nevěřili, že bychom to mohli dostat, takže jsme tam na tu merendu šli s tím, že jsme měli za favorita Festival Respekt, který jsme brali jako kvalitativně dál, protože ta naše akce, aniž bych ji chtěl sám shazovat, tak je jako víc spotřebitelštější, komerčnější. Zároveň respektujeme to, když někdo dělá akci pro kvalitu. Proto jsme čekali, že toto tam bude mít přednost. Takže nás to překvapilo a také samozřejmě ten dopad, protože se o tom dovědělo spousta lidí. Třeba v komunikaci s obyvateli Českého Brodu, kteří někdy této akci ne moc fanděj, poněvadž to vnímaj jako zásah do jejich soukromí, tak jsme zaznamenali i takový reakce, že to ti lidi začali vnímat, že jde o něco lepšího, než jen sjezd nějakejch odrbanců.
Slyšel jsem také reakce některých kapel, že RFP je velký kolotoč a hnaní a že to není taková pohoda, jako jinde, kde to tak hektické není.
Michal: Je to samozřejmě pravda, jednoznačně. Zase ale to souvisí s růstem naší profesionality a reakce diváků jsou takový, že např. to bylo v nějakém televizním dokumentu, kdy jeden divák říkal, že na RFP je to super, protože dohraje jedna kapela a za deset minut nastoupí druhá. My nejsme žádní nelidové, ale pokud na ty kapely není určitej druh přísnosti, tak oni by překračovaly ty časy a hrály do aleluja. Ale když už děláš akci, která je takto velká, tak se to nemůže rozbřednout a musíš si najmout nějaký hlídací psy, kteří na tohleto dávají pozor.
Petr: Ono je totiž několik modelů, jak to dělat. Jeden model je ten, že tam člověk dá osm kapel za den a ty kapely se budou půl hodiny zvučit a pak budou hodinu hrát. My jsme se ale rozhodli pro tenhle model, přijde nám, že je to nejlepší, protože si myslíme, že když tam ty lidi prostě přijdou, tak stejně nestačej strávit všechny kapely, který tam jsou. A dívat se hodinu či hodinu a půl na jednu kapelu by pro ně bylo hodně náročný, takže třičtvrtě hodiny v podstatě stačí. A ono se vlastně hraje od třiceti minut do hodiny dvaceti a to je tedy přesně proti strategii JAR, který se tedy až po hodině rozjížděj.
Michal: Festival je prostě jiný než samostatný koncert.
Petr: A ti lidi, kdyby se měli dívat dvě, tři hodiny na JAR, tak si myslím, že odejdou zpruzený, naházej tam všechny kelímky a o tom to tedy není. Tady si bohužel, a teď nechci snižovat ty umělce, oni to berou ze svýho pohledu, myslím, že jim nabízíme podmínky, který nejsou zas tak nelidský a oni by měli vědět, že to je úplně o něčem jiném, než na samostatným koncertě.
Michal: A na festivalu třeba spousta lidí přijde a vezme si program, kde má napsáno, že od osmi do devíti hraje Mňága. Tak si skočí do města a vrátí se na osmou hodinu a na většině festivalů zjistí, že hraje kapela, která je napsaná jako o tři body dřív a divěj se. Mňága pak místo toho hraje o půlnoci. Já jsem rád, že u nás to v posledních letech funguje už tak, že opravdu ty lidi, když mají ten program, tak se na něj mohou plus minus spolehnout, že to tak nějak funguje.
Petr: Taky u nás není moc kapel, ale zase ne málo. A my se snažíme odlišit od těch různejch festivalů tak, že tam chceme dávat dost těch kapel. Takže pokud by to bylo podle kapel, tak by jich tam ve finále ale polovina nebyla.
Teď ještě k dnešnímu večeru. Nemáte pocit, že přenos vystoupení tady z RockCafé na internetu může nějak ovlivnit návštěvnost přímo tady na místě?
Michal: Já si myslím, že ne. Já osobně bych se na to na internetu díval jen pokud bych byl nemocnej, či byl hodně daleko. Pokud bych byl ve fázi, jestli se podívat na koncert na internetu či tam jít, tak to rozhodnutí by bylo naprosto jednoznačný. Pokud by bylo nemožný na koncert zajít, taky bych se na to rád na to na inetrnetu podíval.
Petr: Já si myslím, že to je jako lízat med přes sklo. prostě si tam můžeš dát pivo a podobně, ale u toho počítače je to o něčem jiným.
