Vracenka z nebe(tyčnýho bordelu)
aneb LHÁT SE MUSÍ, MEDVĚDE ?!
[Musicpage; 28.1.2001; Radek Strnad]
Zatím obě show DIVOKÝHO BILLA, které jsem viděl, byly skvělé. Vlastně vůbec nemoh' za to, že na něj v roli supportu Žlutého psa v ústeckém klubu Doma, a dokonce ani jako na 1. kapelu 0. ročníku festivalu Hudba Ústí '00 v Letním kině nikdo moc netancoval. Je to s podivem už proto, že Billova energická, melodická, srozumitelná i pestrá muzika ku křepčení tu na parketu i vybízí. Někdy 'svým' Ústečanům nerozumím (a jsem proto zvědav, jak se našinec ukáže do třetice – na Billově a Medvědím koncertě v sobotu 27. dubna 2002 v ústeckém Národním domě).
Ta veselá osmihlavá squadra z Úval u Prahy tehdy zrovna měla na triku debut „Propustka do pekel“ (co 1. titul nového monitorského sublabelu Escape), což na jejich pódiovém výkonu bylo dobře znát. Vlastně obráceně: nebýt toho co ti kluci živě i na demu předváděli, těžko by se o ně kdo zajímal. Ale i pak rozhicovali kdekterý klub, o prázdninách sjeli nejeden fest a tak není divu, že už na podzim 2001 vyrukovali s už přímo monitorskou novinkou „Svatá pravda“.
„Jedno je však jasné: na Billa (běžte) pouze po dobře naposlouchaných albech, jinak se po pár skladbách budete nudit.“ napsal Jan Mikuláš pro MusicPage na závěr reportu ze křtu Divoký(ho) novinky 6. 11. 2001 v pražském Futurum Music Baru (čtěte zde). A tak se taky přiznám – při 1. ani 2. poslechu mi 'Pravda' – pravda – vůbec 'nesedla'. Jedna písnička mi přišla jako druhá, i zpěv na jedno kopyto, jednotlivé nástroje se ve sluchátkách walkmana slévaly ve zvukovou kouli a k závěrečným bonusovým skladbám od Billova nevlastního bratříčka Medvěda 009 jsem se už nedostal. Ale pak se TO stalo…
Najednou se mi z alba jeden po druhém začaly 'vylupovat' TAK JASNÝ HITY, že jsem dostal velkou chuť mrknout se na jejich show a třeba i zjistit, jaké specialitky si pro živé verze vymysleli. Narážím teď na jejich ohňovou ekvilibristiku, na neustálý pohyb na pódiu a taky na 'falešnou' (?) bednu na odposlechy, na kterou si Billův polonahý zpěvák Štěpán Karbulka tak rád stoupal. 'Který hity?' ptáte se. Určitě „Šibenice“ coby rozjezd ve velkém stylu s hodně dobrým textem, kterej mi ale spolu s „Králem“ a ovšem i skvělém „Středověku“ (ten dost) připomíná Znouzectnost. Nicméně ani ti ve svých textech na 'středověká' témata nemají pro ČR copyright… A „Jak je to daleko k šibenici?“, Bille? Někdy blíž než by člověk čekal. Naštěstí právě zde ještě banjo i housličky z hudby ční, či spíš se v nich neztrácejí, za což lze v podstatě pochválit i říznou a hutnou klasiku „Bill“ s jazykolamem „Bill by byl docela dobrej chlap, kdyby byl by nezačal pít…“ A snad taky melodicky dost výrazný kousek „Mrtvej“, jehož slogan-omluva zabitému broukovi „Nezlob se na mě hmyze, život je velká krize…“ je dostatečně údernej, ale nesmí se nad ním moc přemýšlet. Pak je… blbej!?
BILL už má dnes pramálo společného s punkem, zato řízného bigbítu řízlého (především díky zpívajícím houslím v rukou Adama Karlíka) keltskou melodikou je tu dost. Jen tak pro srovnání jsem si proto při jedné z nejlepších pecek alba, titulní „Svaté pravdě“ sáhl do regálu pro své (kdysi dost) oblíbené album britských Levellers „Levelling The Land“ ve zlé víře, že snad Billa obviním z plagiátorství. Ale to jsem si dal! Co do melodií si navzájem nemaj' co vytknout, ovšem větší pestrost toho Divokýho je evidentní! Určitě je to dané i banjem Honzy 'Jacka' Bártla, a ovšem i tý k nezaplacení vděčný garmóšky Martina 'Pecana' Pecky. Víc hlav víc ví, víc nástrojů víc uhraje – tak to zkrátka JE. Jen by se možná oba nástroje mohly víc prosazovat.
„Sedím na pařezu u studený skály, nechce se mi do rakve tak žeru cibuli/ chvílema sotva lezu a sny co se mi zdály, mizej někde v nekonečnu asi sme se minuli…“ – tak pěkně začíná předposlední kousek alba „Medvědář“ z pera Billova… Dál už jsou ta slova drsnější, ale tady jde zas především o melodii, a o schopnost kapely psát a hrát písničky, při nichž si na koncertě pěkně zaskáčete a ještě si je můžete zpívat. Ani tvrději orientované publikum přitom nemůže kapelu obviňovat z nějakého kotlíkaření, protože ta hudba je vždy patřičně nahlas a dostatečně přitvrzená. Vždyť ani o Metallice po „Nothing Else Matters“ nikdo nevykládal, že jsou to zakuklený Take That. Nebo… jo?
A když pak Bill – stejně jako na albu – dá i živě na závěr banjem i housličkami zjemněnou houpavou „Cestu“ s jedním ze sloganů „Já jsem taky strašně nešťastnej“, jak já jim rozumím! Když už z tý muziky nemají moc prachů, protože ty se přece v hudbě točej úplně jinde, takto si užijí jinak. Věru nemusí být vůbec marné 'vyplakat' se po koncertě z toho 'neštěstí' na vyvinuté hrudi některé z návštěvnic koncertu. A že jich jistě Bill má.
Tolik tedy k Billově hudbě, leč „Svatá pravda“ ještě navrch čtvero osobitých bonusíků má. Třeba říci, že ty songy od MEDVĚDA 009 jsou jinde, ne však mimo. „Běchovice“, toť nemetalově sólující kytarou našlehaný šramlík a la Psí vojáci, a navrch podivně příjemný výkon vokalisty. Ska „Stroj“ mi zas díky saxíku zní mile cirkusově; tvrdí-li v něm ovšem kapela „Jsem parní stroj a nemám páru!“, berme to s rezervou. Má ji – a dost! „Světlo“ už je ale dost Divokej a „Olgoj“ trochu taky. Zpěvem a tak, jen ten saxík a zas sólující kytara (mi) v mé teorii dělá brajgl. I tak je ale M 009 dalším z příjemných překvapení naší scény.
A ještě na skok zpět ku Billovi. Jejich dobrej sajt www.divokejbill.cz dokazuje, že 'chudoba' cti netratí. Že pro vznik zajímavých a vychytaných stránek stačí elán a nadšení a hudba kvůli tomu nutně nemusí být bandu zdrojem obživy. Nicméně si dovolím tvrdit, že ani čeští profíci do svých stránek neinvestují tolik, kolik by si člověk myslel. Možná bychom se divili CO by měli, nebýt lidí pro TU věc zapálených. To by ale jistě bylo povídání na delší dobu a pláč webmasterů je asi tím posledním, co by se mi sem teď hodilo. Jen pro spravedlnost dodávám, že nářky kapel na svý webflastry (no jó, někerý to fakt spíš jen tak 'lepěj', když už na to rovnou úplně neházej' bobek) jsou často fakt na místě. Ach ty aktualizace! I proto pečlivému Billu třikrát sláva!
Hodnocení autora: * * * * * * (6/7)
Divokej Bill svou podstatu nepozbyl
[MF Dnes; 16.1.2001; Petr Korál]
Osmihlavé úvalské těleso Divokej Bill v letech 1999 – 2000 mocně zacloumalo domácí rockovou scénou. Podobně razantní nástup žádná zdejší formace dlouho nepředvedla. Druhým albem měl Divokej Bill především potvrdit, že nejde o rozjívenou sezonní hvězdičku, nýbrž o kapelu schopnou dalšího vývoje. Podobný problém ostatně kdysi musely řešit třeba i stále populární Tři sestry... Deska Svatá pravda naznačuje, že Bill by nemusel působit zbytečně ani v době, kdy přijde o statut vítaného čerstvého zjevení. Ano, výrazový arzenál se ve srovnání s debutem Propustka do pekel zásadně nezměnil. Nadále převažuje rytmus odvázaného melodického (pub)rocku s punkovými kořeny, dochucený rozličnými nerockovými inspiracemi – od keltské hudby přes country po rozverné truvérské popěvky. V čem tedy ten posun? Překvapí některé pro kapelu nezvykle nabroušené momenty téměř s metalovým zvukem kytary, ale také daleko větší podíl pomalejších, posmutnělých věcí, u nichž nával energie není tím hlavním. I textově Bill poněkud zvážněl, byť nelze tvrdit, že by byl schopen uspokojit i jen průměrně přemýšlivého posluchače... Jistá hudební naivita debutu na nynější Svaté pravdě ustoupila; písně jsou kompozičně a instrumentálně propracovanější, barevnější. Daní za to je částečný úbytek přirozené líbivosti. Ale Bill naštěstí nezaplatil až tak, že by pozbyl podstatu – svůj mimořádný cit pro neodpudivou chytlavost a v dobrém slova smyslu téměř táborákovou zpěvnost. Nejen písnička Mrtvej, pocházející ze samého úsvitu existence kapely, ale i Král, Západ, a především Cesta jsou toho důkazy. Zajímavým nápadem je jakýsi bonus alba. Divokej Bill v závěru poskytl prostor spřízněnému seskupení Medvěd 009, které pochází rovněž z Úval, a dokonce je osobami dvou členů s Billem propojeno i personálně. Medvěd 009 hraje ostřejší bigbít se dvěma saxofony, zřetelně vycházející z tradic české nové vlny 80. let. Prezentuje se tu prostřednictvím svých čtyř nejznámějších – a také nejvýraznějších – písní, z nichž především Olgoj a Stroj jsou rozené hitovky. Leckdo dokonce tvrdí, že Medvěd 009 je lepší než jejich dnes už nepoměrně slavnější hostitelé. To srovnávání by nemělo valný smysl, na to jsou obě skupiny příliš rozdílné. Zpět k Divokému Billovi: vydal album, jímž chod českých rockových dějin nenabourá, ale stydět se za tu desku nemusí.
Divokej Bill: Svatá pravda. CD, 55 minut, vydala firma Monitor-EMI.
Středověký western v rockovém kabátě
[MusicServer; 30.11.2001 05:00; Luboš Kreč]
Česká hudba asi nebude v takovém svrabu, jak o ní s oblibou někteří kulturní pesimisté tvrdí, když není týdne, aby nevyšla nová česká deska. Nejvíce potěší povedený debut, jako třeba Ready Kirken nebo Lety Mimo, ale i albová dvojka klubové kapely není k zahození. Mám na mysli desku „Svatá pravda“ Divokého Billa, která vyšla nedávno. Divokej Bill rozhodně není mainstreamová, rádio-průtlačná parta, jíž byste potkali na Mikulášských show časopisu Bravo. Neprodali a zřejmě ani neprodají desetitisíce alb, natož aby se stáli fronty na jejich podpis na rameno. Zato umějí dělat skvělé koncerty a deska „Svatá pravda“ je stejně v pohodě, jako je v pohodě prérijní cowboy po návštěvě saloonu (tzn. hodně).
Hudba Divokého Billa je podivným mixem kramářských písní, country, jižanského rocku a hard (či, chcete-li, tvrdého) rocku. Jinými slovy – banjo, housle, bubny, co zní jako hopsající kobylka, a konečně texty, v nichž se vydáváme spolu se zpěvákem Vaškem Bláhou od středověkých šašků, přes westernové scenérie, až k ekologicko-etickým otázkám. Jak se ale říká od devatenáctého století, co nedokážeš, jakoby nebylo, a tak přejdu k názorným (ovšem stále pouze psaným) příkladům. „Šibenice“ v sobě spojuje středověko-cowboyský text („Jak je to ještě daleko k šibenici/jak je to ještě daleko k márnici“) s ryze moderním, nadmíru útočným kytarovým riffem. „Mrtvej“ pojednává o zašláplém broukovi, který se na Bláhu dívá (tady jsem kapelu nachytal na švestkách – jak se může usmrcený hmyz na někoho dívat?), což je možno vyložit jako již zmíněné ekologicko-etické hledisko hudby Divokého Billa. „Svatá pravda“, dle mého názoru nejlepší píseň alba, má neskutečně energickou rytmiku, jejímuž vlivu jsem jen ztěží odolával při nákupu v obchodě. „Miláčkem“ se hoši chtěli zavděčit zamilovaným rockerům. „Obejmi stromy“ – znovu ta ekologie! A ještě několik dalších kousků by se na „Svaté pravdě“ nalezlo a nalezne, pokud budete bedlivě hledat, což už však přenechám zvědavým ouškám a tlapkám pistolníků. Vcelku zajímavá je charitativní stránka desky, Divokej Bill totiž nemyslí pouze na sebe, nýbrž i na okolní, spřízněné duše, jakými jsou například hudebníci skupiny Medvěd 009. A jelikož „medvědi“, pražská klubová kapela, doposud neměli možnost vydat vlastní album, Divokej Bill jim vyšel vstříc a ponechal na „Svaté pravdě“ prostor pro čtyři jejich písničky -"Olgoj! (o tom, že se dějí i věci mimo náš rozum), „Světlo“ (jak těžký je návrat domů za temných nocí...), „Běchovice“ a „Stroj“. Hudebně se jedná o v podstatě totéž, Bláha pěje tam i tam, z hlediska textů jest Medvěd 009 poněkud „intelektuálnější“ a dle mého názoru bohužel i nudnější.
Muzika Divokého Billa má něco do sebe. Je zajímavá, melodická, rytmická, dobře se na ni paří, přesto je uchopitelná jen zpola (ve srovnání s Boyzone vlastně není uchopitelná vůbec). Netroufl bych si říct, že je Divokej Bill originální band, troufl bych si říct, že originální není, ale něco mi napovídá, že na originalitu už se dávno nehraje, zvláště ne v tomto případě. Divokej Bill je v první řadě o zábavě a legraci, které jsou z desky cítit na každý pád (někde víc, někde míň). Texty nenamůžou jedincův zažívací trakt, ani rozumové schopnosti, vždyť některé jakoby vypadly ze slabikáře (u jiných je ale třeba podotknout, že rozhodně nejsou „špatné“).
V dnešní době kompjůtrů je stále těžší natočit jednoduchou, veskrze veselou a zábavnou desku. Divokému Billovi se to se „Svatou pravdou“ podařilo, za což bychom mu měli poděkovat nejen živelným potleskem, ale i pořádnou, chlapáckou ránou do zad!
CD k recenzi poskytlo vydavatelství EMI Czech Republic.
Album: Divokej Bill – Svatá pravda
Hodnocení: 7/10
Celkový čas: 55:29 minut
Skladby: Šibenice, Bill, Mrtvej, Obejmi stromy, Král, Miláčku, Západ, Svatá pravda, Cizák, Středověk, Medvědář, Cesta; Medvěd 009 – Běchovice, Stroj, Světlo, Olgoj
Divokej Bill, osmičlenná partička z Úval u Prahy, se pomalu dostává na české hudební výsluní. Tuzemské publikum je již zřejmě přesyceno návalem podprůměrných desek, které na domácí trh každý týden chrlí producentské firmy. Po loňském úspěšném debutu alba Propustka do pekel, přichází Divokej Bill s deskou Svatá pravda, která byla začátkem listopadu slavnostně pokřtěna v pražském Futuru. Koncert byl již dopředu absolutně vyprodán a rozbouřený dav několika desítek příznivců se marně dožadoval dalších vstupenek na toto velkolepé představení. Nakonec se na celou řadu fanoušků nedostalo, a tak se zklamaně obrátili směrem ke svým domovům.
Ačkoliv Divokej Bill rozhodně nepatří ke kapelám, které vyprodávají stadiony, neprodávají desetitisíce alb, natož aby se o jejich podpisy draly fanynky. Zato svými koncerty dokáže strhnout hopsající kotel a naladit publikum na vlnu nekončící euforie. Jejich bigbít lehce okořeněný country, keltskými motivy, punkem o občas i starodávnými kramářskými písněmi dává dohromady na první pohled podivnou směsici různých žánrů. Při hlubším poslechu však každý musí ocenit melodičnost a rytmiku většiny skladeb stejně jako soulad téměř dokonale se doplňujících nástrojů. Obsahy textů jsou rozmanité. Skupina v nich sleduje tři úplně rozdílná témata. Potom co se posluchač vážně zamyslí nad ekologicko-etickými otázkami, má najednou pocit, že se ocitl někde na středověkém hradě či uprostřed westernové scenérie.
Úvodní skladba nového alba „Šibenice“ v sobě spojuje motiv amerického středozápadu poloviny 19. století („Jak je to ještě daleko k šibenici/jak je to ještě daleko k márnici“) a utrpení středověkého vězně odsouzeného na smrt („Jak je to ještě daleko ke katovi/to moc bolelo trápilo/pátý kolo u vozu se točilo“). Zpěv je doprovázen útočným kytarovým sólem spolu s prvky keltské muziky. „ Mrtvej“ vypráví o mrtvém broukovi, který se smutně usmívá. Text je sice trochu plytký, ale s trochou fantazie je v něm možné najít právě i ekologicko-etické ponaučení („Nezlob se na mě hmyze/život je velká krize nezlob“). „Bill“ se kapele moc nepovedl. Působí dost nevýrazně, a to hlavně pro svůj příliš jednotvárný refrén. Podobně je tomu i ústřední skladba „Svatá pravda“, podle níž bylo pojmenováno celé album. Oproti „Billovi“ má však mnohem větší dynamiku a zní mnohem libozvučněji. Píseň „Obejmi stromy“ patří k rozhodně k lepším. Je pomalejší a přináší poselství směrem k ochraně přírody. Pro pravověrné rockery je určena vypalovačka „Miláček“, plná milostné melancholie. „Král“ je zajímavým experimentem, v němž je pohádkový text propojen s hip-hop trashmetalem. Jednoznačně nejlepší je „Cesta“, která je na desce neprávem zařazena až jako poslední. Perfektní text, neskutečně energická rytmika, no prostě paráda... „Středověk“ by si jistě mohli zpívat námořníci z doby Kryštofa Kolumba žijící v očekávání útoků pirátů. Na desce je možné najít několik dalších kousků, které jsou z hlediska textů nápaditější, ale zároveň také i poněkud nudnější. Ty ponechám zvědavým uším prérijních kovbojů.
Zvláštností „Svaté pravdy“ je, že skupina Divokej Bill nesobecky poskytla prostor na svém albu kamarádům z kapely Medvěd 009. Pražští „medvědi“ dosud neměli možnost vydat svou vlastní desku, a tak se představili se čtyřmi skladbami po boku Divokýho Billa. Přestože se Medvěd 009 očividně snaží napodobit styl, se kterým se prosadil Bill, ani zdaleka nedosahuje a zřejmě ani nedosáhne jeho kvalit. Votvírák „Běchovice“ je jediným singlem vybočujícím z průměru. Dvojka „Stroj“ stejně jako „Olgoj“ a Světlo“ sice nejsou hudebně úplně špatně zpracované, ale schází jim mnohem říznější zpěv.
„Krátce, úderně a nesmazatelně“, to je zřejmě krédo Divokýho Billa. Když kapele odpustíme místy neobratné texty i nepříliš výrazný vokální projev, jedná se dozajista o dobrou muziku, která si nachází stále více příznivců. Ze skladeb je cítit nespoutaná energie a živelnost projevující se však více při živých vystoupeních než při poslechu desky. Bill dokáže především navodit dokonalou klubovou atmosféru plnou spousty jasných a nenudících pasáží. Rozhodně to není žádná nuda. Naopak muzika je rytmická a melodická. Na závěr je třeba říci, že by domácí hudební scéna byla daleko bohatší, kdyby na ní figurovalo více podobných kapel jako je Divokej Bill. Tak ať ti to šlape Bille!
(tak se mi zdá, že tohle jsem už jednou četl :), je to lehce upravená recenze Luboše Kreče z MusicServeru, který ji napsal o několik dní dříve.. qwerty)
