Divokej Bill v live Barvách léta
[Milan Slezák, Jan Šída; Rock&Pop; červen 2003]
Nastává nejkrásnější část roku. Jaro pozvolna přechází v léto. Stejně tak se pro hudebního fanouška tím pádem blíží obodobí festivalů a open airů. Jakousi předzvěstí může být štvanická přehlídka Barvy léta. Pořáddala ji Ameba Production, agentura, která mimo jiné zastupuje i jednu z nejśpěšnějších kapel poslední doby, skupinu Divokej Bill.Ta právě vydala novinkové album Mezi nima, vyměnila bubeníka a začíná ladit formu na nadcházející live vystoupení.
„Živé hraní je pro nás samozřejmě, jako pro každou kapelu, hodně důležité. Jsou to takový mejdany, ale chce to najít nějakou rozumnou hranici. Když hraješ hodně, tak tě to unavuje; když hraješ málo, tak ti to zase chybí.Nás je osm, takže se musí sejít osm lidí v dobrý náladě. Někomu nevadí sto koncertů za rok, jinej nestíhá ani padesát,“ říká kytarista, zpěvák a téměř výhradní autor Václav Bláha, náš průvodce krajem Divokýho Billa.
I Karel Gott má trému
Málokterý muzikant zapomene na své první vystoupení. Někteří by na něj možná i zapomněli rádi, ale nejde to.
„Ano, pamatuju se na ně dobře. Hrál jsem ve skupině Wáša, kde byl i Kiska, který před půl rokem u Billa skončil, a Mitas, basák z Medvěd 009. Samozřejmě jsem okamžitě propad panice, velká tréma, sokolovna plná... Překvapil mě zvuk, co se ozýval odevšad. Já nevěděl, která bije. Ale publikum byli naši kámoši, takže vše dobře dopadlo.“
A propós, tréma. Tato věrná průvodkyně muzikantů a estrádních umělců všeho druhu se nevyhýbá takřka nikomu. Dokonce i Karel Gott prý trpí předkoncertní rozechvělostí. Jak ale trému zvládá Divokej Bill?
„V začátcích jsem s tím problémy měl. Časem mě ale přešla. Pokud máš před koncertem strach, nestojí to většinou pak za nic. Jednou za čas na někoho z nás přece jen takový pocit sedne. Před dvěma týdny třeba na baskytaristu Jurdu. Úplně se klepal a nemohl to zastavit. Ale nakonec to dal, takže kapela trémistů nejsme. Máme leccos za sebou a víme, co si můžeme dovolit.“
V sokolovnách i stodolách
Kolem parčíku, kde tento rozhovor vznikal, projíždí auto, z něhož nás zdraví Pítrs a Márdi z Vypsané fiXy. Předák Divokýho Billa jim nadšeně odpovídá. Naše řeč se pak stočila na nejbizarnější místa, kde kapela kdy hrála.
„Třeba tady ve skate parku je to zvláštní. Zajímavý jsou i akce ve vesnických sokolovnách, to je opravdu punk, nebo třeba na nádvořích hradů. Někdy nás manažer Petr Fořt překvapí. Máme hrát třeba venku a nakonec skončíme ve stodole. Baví mě to,“ směje se Bláha.
Kolem právě procházejí dvě děvčata hledající místo pro ulehčení svým měchýřům. Situace byla zřejmě neúnosná, takže obě na nás bez skrupulí vystrčily své holé bělostné řitě. To nás přivádí na myšlenku, že pokud kapela nechce skončit s holou řití, musí mít schopného manažera.
„Naše kapela i Petr s agenturou začínaly zhruba ve stejnou dobu. Znali jsme ho jako člověka, který po okolí pořádal nějaké koncerty. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se na spolupráci. Mezi námi to funguje na bázi kamarádství. Jdeme na pivko a tam všechno probereme.“
Do slov Vaška Bláhy zní z areálu zvuková zkouška Vypsané fiXy. Do improvizované hudby zpívá Márdi: „Tohle je zvuková zkouška, pak bude koncert a pak to skončí. Tohle je zvuková zkouška a já myslím, že jsme připravený.“ Každá kapela má zkrátka v přípravě svá specifika.
„Na začátku kapela zkoušela pořád. Teď už spíš jen před šňůrou. Pak už jen hrajeme, zhruba třikrát týdně. Do zkušebny jdeme, když cítíme, že to trochu skřípe. Většinou nám to řekne zvukař, kterej to vidí zvenku.“
Když mluvíme o mistrovi zvuku. Dneska si každá zavedenější skupina s sebou vozí člověka, který ví, co a jak na mixpultu nastavit.
„Náš stálý zvukař Ondra Pospíšil je pro nás nesmírně důležitý. Zná naše možnosti i nároky na zvuk. Na kšefty nás jezdí deset. Kapela, zvukař a manažer. Jedeme mikrobusem a doprovází nás dodávka s aparátem. Když se někomu něco nelíbí, tak si to s ostatními vyříká. I po koncertě. Pak spolu jdeme na panáka. Jo, někdy hrajem nalitý. Když je to u někoho moc, dostane sprďana a tři dny je hodnej. Pak zas nanovo dokola. Ale berem všechno jako zábavu. Lidi vědí, že nepřišli na Lucii, ale na nás. Chodí na nás v průměru pět stovek diváků a když jsou spokojení, jsme i my.“
Mezi námi
Novinka kapely Mezi nima asi lekoho překvapí. Skladby plynou v pomalém tempu, texty mají velice intimní charakter. Kdo čeká šraml, na který si bez problémů zatančí na letním parketu, bude zklamán. „Je to moje výpověď. Ale ne autentická. Já sbírám příběhy různých lidí i svoje a ty pak nějak zpracuju. Prostě to vyjadřuje atmosféru v Billovi tak před rokem, takový útlum. Hráli jsme pomalu, nikdo neví proč. Reakce lidí? Tak napůl. Jedněm se to líbí, druzí čekali tancovačku. Stejně, ač to říkám nerad, si myslím, že to umíme líp na koncertech než ve studiu.“
Úvodní Bagdád působí dost agitačně. Zlí Američané bombardují hodné Araby. Jako by kapela naskočila na moderní antiamerickou vlnu.
„Je hodně kontroverzní, já vím. Ale je to tak. Žiju mezi lidma, který se na tuto věc dívají jinak. Vždycky všechno odnesou nevinný lidi. Jedni tam chodí zabalení v hadrech a druzí na ně hází bomby z neviditelných letadel. Soucítil bych s jakoukoliv jinou zemí. To je průser politiků. Ti chtějí všechno řídit a takhle to nakonec dopadá. Oni zklamali.“
Amerika je ale ekonomicky i vojensky nejsilnější stát. Takže stojí logicky vpředu. Pokud svět nechá Saddáma být, nechá na pokoji on i zbytek světa?
„Amerika nutí ostatním svůj styl. Udělá z tebe ten stroječek, co funguje. Podívejte se kolem, ten americký způsob života je všude. Mám strach z toho, že to všem vyhovuje.“
Co je to vlastně americký životní styl? Každý jej chápe přece jinak. Amerika jsou také Andy Warhol, Dead Kennedys, Easy Rider a ne kariéristi v nadnárodních firmách. Takové lidi má každá země, bez ohledu na politickou orientaci.
„Dobře, ale to v Iráku nebyla obrana, ale útok. Vykosili tam pár vesnic. Pořád mluvili o chemických zbraních a nic. Arabská kultura je mi rozhodně milejší než ta americká. Co je moderní civilizace? Lidi fetujou a skáčou z mostů. Tady jsou možná lidi víc v háji než v Iráku. Amerika je napadla a neuvědomuje si, že jiná kultura může být stejně hodnotná jako ta jejich. Chápu, že je to hrozba, ale oni udělali něco, k čemu nemůžu mlčet. To je v tý pecce!“
Je velice problematické uvěřit, že kultura v diktatuře může být stejná jako ve svobodných zemích. Obraťme list a zapátrejme, jak vlastně skladba vznikla.
„Ta věc je stará asi dva roky. Napsal jí můj kámoš Karel Bittner. Je to takový přírodní člověk, bohém. Vyrábí doma keramiku, nemá ani zavedenou elektřinu, topí dřevem. Vím, že od něj je ta písnička napsaná s nejčistšími úmysly. Proto mě taky tak oslovila. Říkal mi: 'Máš kapelu, tak si ji vem jako dárek'. Chtěli jsme ji dát už na druhou desku, ale nebyli jsme všichni zajedno a ještě k tomu se stal ten průser s dvojčaty v New Yorku. Bylo by to hloupý, cejtil jsem s nima. No a pak, když jsme točili třetí desku, koukáme ve studiu s klukama na telku a oni amíci bombardujou Bagdád. Do rána byla natočená.“
Zvolna se blíží chvíle, kdy se i Divokej Bill bude muset začít bezprostředně připravovat na vystoupení. Loučíme se.
„Napište tam nakonec, že jsem byl zhulenej a s tím, co jsem vám říkal, vůbec nesouhlasím,“ uzavřel originálně Bláha naše povídání.
