Divokej Bill a vyprodaný stadion
[Benjamin Slavík, Musicserver.cz; 20.05.2006 13:00]
Kdyby někdo před deseti lety kapele Divokej Bill řekl, že jednou před sebou bude mít (téměř) vyprodaný Eden, zřejmě by se mu hlasitě vysmáli. Nejdříve přišla Akropole. Poté Lucerna, kde kapela pořídila svůj živý výběr největších hitů. Toto vše vlastně Billové dokázali s minimem prostředků a vlastní invence. S pár nakradenými akordy už natočili čtyři desky. Singlů, které zná každý z rádií, mají tolik, že by se nevešly ani na jedno CD. U této kapely se vůbec nemá cenu bavit o nějaké kvalitě, o přínosu pop music – blbě nakradené hospodské halekačky zaranžované folkovými triky dávajícími jejich písničkám lidový nádech. Podle posledních desky to však vypadá, jako by kapele docházela energie a i ty minimální nápady jak splácat dohromady pár hitů.
Na desce „Divokej Bill“ nové „Znamení“, „Svatá pravda“ či „Pocit“, ať se to fanouškům líbí, nebo ne, prostě není. Přesto se album prodává výborně. Velké turné o třiceti devíti zastávkách, vyprodaných samozřejmě. Když se Vašek Bláha a spol. střízlivě (jde to u nich vůbec?) podívají na to, co dělají, a potom pod sebou vidí takové davy, co jejich skladby zpívají zpaměti, tak to pro ně musí znamenat obrovský adrenalin a hnací motor do budoucna. Tolik lidí, co je miluje. Tolik lidí, pro které jsou ti fajn normální kluci, co si jen hrajou své písničky a jsou pořád normální – žádné hvězdy. To je přesně to, o co kapele vždy šlo. A teď to má. A mít to bude dalších několik let, protože už vůbec nejde o alba o písničky. Je to dané – dopředu.
Svůj další přelomový koncert, tentokrát v pražském Edenu, kapela otevřela starší skladbou „Divokej Bill“. Produkce zafungovala výborně – po pár skladbách do té doby vytrvalý déšť přešel a kapela chrlila jeden hit za druhým. Starší a lepší písničky skupina řezala novinkami, které viditelně za staršími kousky pokulhávaly. Kotel, který sahal snad až do poloviny rozlehlé plochy, kapele poctivě skákal, zpíval, pařil. Ty holčičky, sotva už s občankou, to táhly dvě hodiny. Jekot. Řev. Hospodský pop-rock. Hysterie. Přistavená sanitka naštěstí zasahovat nemusela. Bavič Štěpán řekne: „Skákejte!“. A oni skáčou. Zpívejte. Zpívaj. Skákejte. Skákaj. Zvuk byl zpočátku roztříštěný – vypadalo to asi tak, jako by se zvučilo jen pro fanoušky v kotli a na tribunu se zapomnělo.
Rozechvělé slečinky si užívaly svůj životní mejdan. Cigáro a pivo něžně svírajíc v jemné ručičce. Rozechvělé pohledy hledající Vaška Bláhu, který stejně jako jeho kolegové koncert zvládl po technické stránce minimálně velice slušně. Celé rodiny (rodiče plus dvě děti) s dětmi zpívající „Svatou pravdu“. Taková culture session; jako když se jde do kina nebo na výstavu. S těmi, co vysněné Billy viděli poprvé, to solidně škubalo. Navenek si jen tak v duchu prozpěvovali a nohou do rytmu podupávali, ale vřelo to v nich. Chtěli tam být také – v kotli a nechat volný průchod svým emocím. Spíše příště, až půjdou jen s kamarádkami. Bez dozoru.
Přídavky byly dvojité. Nejprve se pokřtilo za účasti toho, kdo za to všechno může. Toho, kdo kapelu objevil. Pak přišlo „Znamení“, skladba „Bohužel“ s vtipně vloženým textem klasické fanánkoviny „Na kovárně“ a na konec, jak řekl Vašek Bláha, „Pocit“ – pecka provařená jako svině. Ti, co ještě vydrželi, se dočkali „Alkoholu“ a sborového finále v podobě nemálo profláklé „Rozárky“.
Divokej Bill, Prohrála v kartách, Eden, Praha, 18.5.2006
