Divokej let
Divokej let
[Honza Dědek; Reflex; 26/2006]
Trvalo mi docela dlouho, než jsem vzal na milost hudbu skupiny DIVOKEJ BILL. Pubertálně přisprostlé texty postrádaly Fanánkovu poetiku, naivně protiamerickou skladbu Bagdád bych nominoval na cenu Idiocie roku, ani hudebně nešlo v případě této kapely o nic převratného. Pak jsem je však viděl několikrát naživo a pochopil to, co jejich fanoušci už dávno věděli – v těch osmi klucích je spousta energie, upřímnosti a opravdovosti. Kapelník, skladatel a textař VAŠEK BLÁHA (29) není typem intelektuála, ale jeho vesnická přímočarost je odzbrojující; třeba když hned první otázku přeruší ráznou větou: „Si budem tykat, ne? Já jsem Vašek!“ Definitivně jsem této skupině uvěřil.
Na skupině Divokej Bill se mi vždycky líbilo, že ještě než vás objevily gramofonové firmy, odehráli jste stovky koncertů – poctivě jste si tu cestu k nahrávací smlouvě odjezdili od klubu ke klubu, křížem krážem celou Českou republikou ...
Tak to opravdu bylo. Byla to dřina, jako když stavíš barák; pak na to koukáš a říkáš si: Podruhé už bych se do toho nepustil. Ale tehdy v nás bylo ohromné nadšení, takže když zavolali z Horní Dolní, že jim na nějakém obskurním festivalu vypadla z programu kapela, tak jsme se sebrali, všeho nechali a jeli tam. Několikrát jsme dokonce odehráli čtyři koncerty za jediný den, zatím je náš rekord sedm vystoupení za víkend, za pouhé dva dny! To ten víkend pak pěkně letí! Ale já to mám rád, dvojáky a trojáky miluji, má to šmrnc a dává to životu ten správný rockový odvaz. Nedá se to dělat každý víkend, ale několikrát do roka je to příjemný. Stačí se předtím pořádně vyspat a pak to rozjet. To znamená tahat na prvních koncertech bedny a chlastat až při tom sedmém.
Kolikrát do roka lze objet tuhle malou zem, aby skupina nezačala své posluchače nudit?
Jednou za rok – lidi je třeba nechat vyhladovět. I když je fakt, že byť nejsme přímo zábavová kapela, tak hrajeme určitý typ lidové hudby, na kterou lidi přijdou i dvakrát do roka. Teď jsme začali jezdit i na Slovensko a sem tam do ciziny, hráli jsme v Nizozemsku a v Německu. Na konec prázdnin se chystáme do Chicaga, kde se hraje pro krajany, čeká nás Anglie, kam nás vzali Levellers, s nimiž už jsme odehráli pár koncertů. Vystupovali jsme s nimi v několika větších klubech v Maďarsku a Chorvatsku. Chodilo na ně tak pět set lidí, pak jsme přijeli do Brna a byly tam dva tisíce diváků. V tu chvíli za námi Levellers přišli a povídají: „Hele, nám je jasný, že ty lidi přišli na vás, takže hrajte druhý, my vám předskočíme.“ To od nich bylo úžasné! No a pak v Praze, v Lucerně, si s náma dokonce zahráli Žoldáka! Takže vlastně lidi na nás chodí, ale je dost jednotvárné pořád dokola objíždět tuhle republiku, tak si to snažíme zpestřovat, jak se dá. Vlastně máme, zaplať panbůh, víc nabídek, než stíháme odehrát.
Právě tohle období nekonečných koncertů a nejistého čekání na nahrávací smlouvu bývá často pohřebištěm řady začínajících kapel. Kolikrát vy jste měli chuť všechno vzdát?
Tenhle pocit se dostavuje v určitých vlnách. První silnou únavu jsme pocítili po první desce, kdy nás ten kolotoč koncertů a rozhovorů už fakt pěkně prudil. Od té doby bylo podobných vln asi deset. Dnes už vím, že po každém špatném období přichází zase období dobré, takže depresím nepropadám. Navíc si vůbec nedokážu představit, co bych bez kluků z kapely, bez fanoušků na koncertech a bez hudby dělal.
To opravdu hudbu natolik miluješ, že vedle nekonečných turné s Divokým Billem nedokážeš odolat možnosti vystupovat ještě s kapelou Medvěd 009?
Mám rád jak muziku, tak ten cvrkot kolem ní. A Medvědi jsou moje druhá rodina, dobrá kapela, která má co říct – dokáží udělat show a pobavit. Nechápu, proč se nám nedaří a proč na tyhle koncerty chodí sem tam třeba i patnáct dvacet lidí, a pak na nějakým fesťáku máme úspěch jak hrom ... O to víc si vážím toho, co se nám povedlo s Billama, a rozhodně si nestěžuji na všechnu tu práci, kterou je kolem kapely třeba udělat. Samozřejmě že je to únavný a často mě to pořádně štve, ale musí se to udělat. Jen pro srovnání – v truhlárně jsem pracoval pět hodin denně, dnes makám deset. Ale jak v jedné písničce zpívá Michal Tučný: „Bez řečí jsem každou práci vzal...“ Tím se řídím, protože se bojím, že jednou přijde období, kdy už nebudeme nikoho zajímat. Ale tak už to chodí.
Vždycky jsem si říkal, jak obtížně se musí zkoušet kapele, jež se ustálí v sestavě osmi členů. Takhle početná skupina byla záměr, nebo jste se jednoduše na první zkoušce v tomhle počtu sešli a nikomu už se nechtělo kapelu opustit?
To byl od začátku tak trošku můj záměr – tak dlouho jsem tahal do kapely kluky, co jsem chtěl, aby tam hráli, až nás najednou bylo osm. Ale je pravda, že jsme v začátcích nehráli zdaleka na všech koncertech a zkouškách v kompletní sestavě, kluci chodili do školy nebo do práce, občas zkrátka nestíhali. Tak jsme kolikrát vystupovali bez harmoniky nebo bez kytary. Nebylo to ono, ale taky to šlo.
Věřili jste, že vás všechny hudba jednou uživí?
Nás hudba živí krátce, teprve asi rok dva. Jako u většiny kapel nastal zlom až ve chvíli, kdy naši hudbu začala hrát rádia. Předtím na nás chodilo tak sto padesát fanoušků a najednou jsme měli na koncertě i pět set lidí. A to už při sto padesáti korunách z lístku hodí pár tisíc, takže jakmile jsme začali každý vydělávat pět až osm tisíc měsíčně, tak jsme se na práci vykašlali a začali se živit hudbou. Někdo na to přistoupil hned, hlavně kluci, co zrovna dokončili školu a moc se jim nechtělo do rachoty, ale třeba náš harmonikář dělal knihovníka, měl rád svou finanční jistotu a kapele coby zdroji příjmu moc nevěřil. Toho bylo těžké přesvědčit. Nakonec rozhodly koncerty – dokud jsme hráli po okolí, tak to šlo, ale jakmile jsme vystupovali v týdnu třeba na Moravě, tak bylo nemyslitelné jít druhý den do práce. Je ovšem fakt, že jsme z vesnice, kde neplatíme žádné nájmy, kde se žije velice lacině. V Praze bychom asi s našimi příjmy nevyšli.
Jste nuceni si občas přivydělávat i na firemních večírcích?
Jasně že na nich hrajeme. A nestydím se to přiznat. Nebývá to moc často, většinou obrazíme pár večírků před vánoci, aby byly prachy na dárky. Muzikanti tyhle akce berou jako nějakou potupu, ale pro mě je to celkem příjemné zpestření, při kterém jsme kolikrát zažili víc srandy než na běžném koncertě. Zpočátku jsme se báli, že se lidi budou cpát chlebíčky, ale zatím vždycky nás poslouchali a pěkně plácali. A kdyby neplácali, tak na ně křiknem, ať se trošku snaží. Oni mají rádi, když je naše vystoupení mírně přisprostlé.
Jsi jedináček, jenž navíc pracoval v otcově truhlárně. Jak se rodiče tvářili na tvé rozhodnutí začít se živit výhradně hudbou?
Nevím, jak to bylo v případě ostatních kluků z kapely, ale já doma oznámil, že mám pětikilo za koncert, předložil jsem našim seznam dvaceti koncertů měsíčně a oni to vzali. Vždycky mě dost podporovali, měli mě až ve třiceti, takže jsou na mě hodně fixovaní a já zase na ně. Někdy si připadám jako Jaromír Jágr – dodnes bydlím s rodiči, kteří mi připravují snídaně a starají se o mě. Ale jinak je pravda, že jsem se vyučil uměleckým truhlářem, dokonce jsem to dotáhl až k maturitě, ale moc tohle řemeslo neovládám, i když jsem se tím nějaký čas živil, protože tatík je truhlář a má v Ouvalech v garáži truhlárnu. Docela mě to bavilo, vyrobili jsme pár pěkných kousků, na jaké jsem dodnes hrdý, ale hlavně jsem si udělal několik zesilovačů, beden a asi čtyři kytary. Dneska dělám muziku stejně jako tehdy řemeslo. S písničkama je to třeba jako se skříňkou – blbou skříňku taky do světa nepošleš, je potřeba ji předělat.
Proč myslíš, že si písniček Divokýho Billa rozhlasové stanice všimly až po vydání třetí desky?
Na to je jednoduchá odpověď -zkrátka jsme jim napsali písničku přesně na míru. Dlouho jsme přemýšleli, proč rádia žádnou z našich písniček nehrají, a pořád si říkali, že by bylo šikovný, kdyby tak omílala nějakou naši pecku. Tak jsme začali velice intenzívně poslouchat, co vlastně rádia hrají, a časem jsme zjistili, že si potrpí na takové zvláštně naleštěné písničky, zatímco my byli sprostý big beat. Zakoupili jsme tedy počítač a nějaké hudební programy a spíchli písničku Znamení; hlavně po zvukové stránce jsme to těm rozhlasovým stanicím vyloženě naservírovali přímo pod nos. Chytly se toho, začaly nás hrát a dnes už nás berou se vším všudy.
Byť doma nemám rozhlasový přijímač, nejspíš jsem typický rádiový posluchač, protože mně se taky tvorba Divokýho Billa začala líbit až s deskou Mezi nima. Ty rané texty, hlavně z debutové desky Propustka do pekel, mě doslova iritovaly.
Texty na první desku jsem napsal v patnácti letech. A dodnes je mám nejradši! Mně přijde, že čím jsem starší, tím horší texty píšu.
Může být. Text k písni Bagdád byl opravdu velmi špatný ...
Taky nemám rád politické písničky, ale tahle měla smysl. Napsal ji jeden náš kamarád už dva roky před útokem na Bagdád a mně se strašně líbila. Říkal jsem si, že přinejmenším zprudí hroznou spoustu lidí, což mi přišlo fajn. Zahrál jsem ji doma rodičům a oni na to: „Hele, Vašíku, to nehraj, to je hrozný.“ A říkala to i spousta dalších lidí. V tu chvíli jsem si uvědomil, jaký jsme my Čecháčci v těchhle věcech připosraný národ – světoví rappeři vyjebávaj’ s celým světem a všichni je berou. A my nemůžeme? Nakonec jsme tuhle skladbu nahráli pět minut po tom, co ve zprávách běžela první informace o útocích na Bagdád. Dnes už ji na koncertech nehrajeme, ale jedna věc je zvláštní – ta písnička vyšla na desce už před třemi lety a dodnes si ji všichni pamatují. Nedávno jsem četl v recenzi na nové album skupiny Škwor, že jejich deska začíná peckou Chceme stárnout s Amerikou. A ten novinář tam neopomněl poznamenat, že horší písničkou už je jenom Bagdád od skupiny Divokej Bill. Tak jsem si říkal: „A hele, ještě pořád to funguje!“
Takže tahle mírně kontroverzní písnička byla na desku zařazena z určité vypočítavosti?
Byl v tom určitý kalkul, to u politických písniček snad ani jinak nejde, to nebudu zastírat, na druhou stranu je fakt, že jsem byl od začátku z téhle pecky nadšený, až mě mrzelo, že jsem ji nenapsal sám, protože ji dodnes považuji za naprosto geniální. Bylo mi jasné, že to, co se v ní zpívá, není úplně pravda, ale líbila se mi její otevřenost, která naprosto vyjadřovala můj názor. Karel Bittner, jenž tuhle skladbu napsal, mi pak volal a chtěl, abych slovo američtí blbečci nahradil spojením američtí piloti, ale to jsem odmítl, protože mně právě američtí blbečci přišli jako naprosto výstižné pojmenování. Nakonec jsme se shodli, že to tak necháme. Cítil jsem v tom dobrou rebelii, o které jsem tušil, že bude fungovat a třeba i malinko pomůže. A funguje.
Občas si říkám, že je s podivem, že ještě pořád na posluchače funguje vaše muzika. Nemohu se zbavit dojmu, že všechny vaše desky jsou hudebně v podstatě stejné...
Jasně že jsou! A zaplať pánbůh za to. Vždyť tu hudbu hrají pořád stejní lidé, ve stejném složení a na stejné nástroje, tak v čem by ta hudba měla být jiná? Těžko bych asi dokázal změnit svůj styl, funky bych zahrát neuměl. Takže tak jako Tři sestry hrají celou dobu jako Tři sestry, tak Divokej Bill hraje pořád jako Divokej Bill. A tak to má být! Mimochodem, novináři nám od začátku celkem hanlivě říkali, že jsme jako Tři sestry, ale mě to paradoxně docela těšilo. Sestry pro mě byly a dodnes jsou modly.
Kapel hudebně podobných Divokýmu Billovi je na zdejší scéně celá řada, od zavedených Tří sester po zmiňovanou skupinu Medvěd 009. Proč myslíte, že se chytil zrovna Divokej Bill?
Podle mého jde náš úspěch ruku v ruce s tím, jaká jsme parta lidí. Publikum má rádo, když před sebou vidí skutečnou kapelu, která má něco odžitého. A my jsme si opravdu odžili leccos. Nemyslím jen to přiblblý hulení a chlast, to dělá každý, ale prostě moc dobře letíme a dost si to užíváme. Rozhodně nejsme žádný umělý projekt nějakých producentů. To byl nejspíš i důvod, proč po nás skočila gramofonová firma EMI. Spousta kapel sice tvrdí, že u téhle společnosti člověk nemá moc šancí, ale mně to tak nepřijde. Možná že se jen ostatní skupiny snaží všechno dělat moc složitě. Netvrdím ovšem, že my to děláme dobře. Nás teď zkrátka jen baví taková trochu lidová cesta a mám pocit, že EMI vytušila, že by to mohlo fungovat. A ono to opravdu funguje, sám jsem překvapen, jak se nám daří. Je to bezva výlet bez problémů, skoro jak z nějaké pohádky.
Pravda je, že velká spousta vašich písniček už dávno stačila zlidovět ...
Taky už se mi kolikrát stalo, že jsem přišel do hospody a tam někdo mastil nějakou naši písničku; nejčastěji Rozárku. Samozřejmě mě to těší. Ale ono je to dáno i tím, že to jsou v podstatě táborákové písničky. Nemám velký hlasový rozsah a nepíši žádné složité harmonie – vždyť by to ani nikoho nebavilo. Tenhle styl je ověřený a perfektně funguje. Což ovšem neznamená, že bych byl s našima písničkama příliš spokojen. Teď se mezi lidmi stalo nějakou podivnou módou, že kdykoliv přijdeme někam do hospody, rychle pustí z jukeboxu nějakou naši pecku. To vyloženě nesnáším! Okamžitě začnu vnímat všechny chyby, jaké jsme na desce napáchali. Nicméně jsem nedávno koukal na hokej, vyloučili jednoho hráče a za chvíli druhého, načež se z ampliónu rozezněl úryvek z jedné naší skladby: „Sedni si vedle mě, dělej, že rozumíš ...“ To mě fakt pobavilo.
Jak jsi se vlastně dostal k hudbě?
Tatík pochází z muzikantské rodiny a dodnes sem tam hrává v hospodě lidovky na heligonku; mám to asi po něm. I mamka má muziku ráda ... Nikdy jsem nechtěl být kosmonautem nebo popelářem, vždycky jsem toužil stát se kytaristou a hrát v kapele. Začínal jsem hraním na španělku u jednoho chlapíka z Ouval, pan Líha se jmenoval. Skvělý starý muzikant, který už bohužel nežije. Přišel jsem za ním, že se chci naučit Live Is Life. Pustil jsem mu to z kazeťáku a on tu melodii rovnou zapisoval do not. To mě úplně rozsekalo! Naučil mě několik akordů, pár písniček a vysvětlil mi, jak se ladí kytara a jak se k ní zpívá. Hrával v orchestru a uměl skoro na všechny nástroje, ovládal takové to účelné hraní. A to jsem od něj nejspíš pochytil.
Nemrzí vás, že byť byl Divokej Bill už mnohokrát nominován na ceny hudební akademie, nikdy žádného Anděla nevyhrál?
Nám ho vždycky vyfouknou TataBojs ... Ale mně to nevadí. Naopak jsem docela rád, protože pořád ještě máme kam směřovat. I když kvůli žádným cenám to neděláme. Pro mě je nejdůležitější, že táhneme dobrou partu, že se nehádáme, že je to pohoda a všechno perfektně funguje. Já bych za kluky dejchal a věřím, že oni za mě taky. Prostě se máme rádi, jsme jako jedna rodina. Navíc se nám daří, vyděláváme peníze, jezdíme spolu na výlety. Kdyby to tak nebylo, tak by mě to ani nebavilo. Jenomže když tohle všechno vyprávím novinářům, tak mi to nevěří. Já nevím, ale asi už je ten svět nějakej pěkně zkurvenej nebo co.
***
Skupina DIVOKEJ BILL vznikla v roce 1997 z trosek kapely Wáša a existující skupiny Medvěd 009; postupem času se sestava ustálila v obsazení Vašek Bláha (kytara, zpěv), Roman Procházka (akustická kytara, zpěv), Štěpán Karbulka (zpěv), Adam Karlík (housle, zpěv), Míla „Jurda“ Jurač (basa, zpěv), Martin „Pecan“ Pecka (akordeon), Honza „Jack“ Bártl (banjo) a Marek Žežulka (bicí, zpěv). Skupina debutovala v roce 2000 albem Propustka do pekel. V roce 2001 vyšla deska Svatá pravda, o dva roky později album Mezi nima s hity Znamení a Malování, jež se rozezněly rozhlasovým éterem a pomohly kapele přesunout se z malých rockových klubů do větších sálů, korunovaných v březnu 2004 dvěma vyprodanými vystoupeními v pražské Lucerně, během nichž byl pořízen koncertní záznam, vydaný předloni na desce Lucerna. V těchto dnech vychází čtvrté studiové eponymní album, které skupina propaguje na rozsáhlém turné po České republice, obsahujícím přes čtyřicet vystoupení.
