Křížový výslech
[Petr Korál & Tom Komárek; Rock&Pop 04/2006]
Málokterá z dnešních českých hudebních hvězd je přijímána tak rozporuplně jako úvalská kapela Divokej Bill. Podle ankety Český slavík třetí nejpopulárnější tuzemská skupina současnosti si věru nemůže stěžovat na nezájem publika, zejména toho mladého a ještě mladšího, ale stejně tak platí, že jednoduchá, v podstatě pubrocková muzika Billa a tomu adekvátní texty na sebe často přivolávají jedovaté posměšky a někdy přímo pohrdlivé výpady ze strany některých publicistů a dalších „lidí od fochu“.
Není tudíž divu, že šéf Divokýho Billa, kytarista, zpěvák a úhlavní tvůrce repertoáru této skupiny Václav Bláha se stal vpravdě ideálním objektem pomyslného prvního dílu po letech resuscitované rock&popové rubriky Křížový výslech. Nehledě na to, že Divokej Bill právě vydává dlouho očekávané nové řadové album nazvané jednoduše Divokej Bill.
O něm se však příliš nemluvilo, a to z prostého důvodu: v době, kdy rozhovor probíhal, nahrávka stále ještě nebyla zkompletována a k dispozici nebyla ani žádná „polotovarová“ verze. Diskutabilních i vyloženě kontroverzních témat však bylo i tak více než dostatek.
A ať už si o Vašku Bláhovi, který se stal terčem kobercového náletu dotazů Toma Komárka, Michaely Poštulkové, Petra Korála a nakonec i Vojtěcha Lindaura, myslíte cokoliv, z této křížové palby odešel se ctí. Přinejmenším z toho důvodu, že na rozdíl od řady kolegů z branže na žádnou, byť sebedotěrnější a sebenepříjemnější otázku neodpovídal vyhýbavě a nedal ani jednou najevo, že o některých věcech nechce, případně nemůže hovořit. Odzbrojující upřímnost a otevřenost, s jakou se k výslechu postavil, není ve zdejší pop music vůbec běžná.
O čem je vaše nová deska? Jak ji vidíš?
To ukáže až čas. Já jsem vždycky zklamanej, že se nám podaří tak polovička toho, co jsme chtěli udělat. Ale předchozí desky ukázaly, že není třeba se plašit a je třeba počkat dva roky, až to prověří čas. Udělali jsme pro to maximum a teď už musej říct lidi, jaký to je a jestli tam je nějaký poselství.
Říkal jsi, že záměr tohoto alba je vrátit se trochu k prvním dvěma deskám. K přímočařejším písničkám. Protože ta třetí je jakoby hudebně jinde. Stalo se?
Z části jsme chtěli. Protože samozřejmě ta třetí deska byla hudebně jinde a vím, že ani vy, kritici, ji nemáte rádi. Ale ta deska udělala tolik práce, že teďka jsme tam, kde jsme. Takže jsme to udělali tak, že jsem desku rozdělili na čtvrtiny. Vytáhli jsme ze šuplíku některý starý pecky, který vznikaly, když nám bylo patnáct. Takže tam by měl bejt cejtít klasickej, starej Bill. Tři pecky jsou úplně nový, takže by měly bejt podobnější předchozí desce. Další tři jsou úplně jinde, používali jsme tam třeba elektroniku a tak. A další jsou úplný úlety. Je tam třeba jedna pro děti nebo recitace do instrumentálky.
Do jaké míry jste podřízeni agentuře? Máš právo veta ohledně akci, kde budete vystupovat? Můžeš odmítnout akci, která ti „nesedí"?
No prostě to neschválíme. Ale blbý nabídky ani nikdy nepřišly. Fořťák (manažer Divokýho Billa pozn. red.) to má podchycený, pokud zavolá nějaká politická strana nebo někdo, s kým nechceme nic mít, tak nám to ani neříká, protože ví, že to prostě odmítneme. Ale v podstatě chceme hrát úplně všude. Protože za těch sedm let jsme si to objeli a víme, kdo je kdo. Takže v podstatě těch sto koncertů ročně odehráváme po známejch. Nevzpomínám si, že bychom někde měli nějaký nepříjemný hraní. A teď, jak je to větší (budem mít kolem sebe asi třicet lidi), tak člověk musí trochu couvat. Najednou nemůžeš říct: „Mně se vlastně nechce“, když už jsou lidi nastartovaný. Až mě to někdy štve, ale zase ve finále, když jdeš po pódium, tak jsi rád, že ten tým kolem nás je. Protože byly doby, kdy jsme byli úplně v prdeli.
Říkáte, že chcete hrát všude. Jak se stavíte k nabídkám (které jistě přicházejí) na hraní na soukromých firemních večírcích? Na rautech a tak?
Naprosto upřímně: nabízej slušný peníze, je nás osm, jsme normální lidi, takže peníze nám nesmrděj. Jsme rádi, že máme klasický fanoušky, ale tyhle večírky většinou přicházejí třeba před Vánocema, což je šikovný. Takže když nám někdo rozumnej, žádný politici nebo podvodný firmy, nabídne dobrý podmínky, tak hrajem. A i bych řekl, že tam jezdíme z toho důvodu, že tam se zažije úplně jiná atmosféra. Tam je rautík, slečinky navoněný, podnikatýlci a do toho osm Billů. Takže tam vždycky zažijeme dobrou srandu. Teďka jsme hráli v hotýlku v Průhonicích, a když se pak všichni zmazali, tak to byl zážitek. A mám to radši než zpocený metaláky. (smích) Ale ne často, řekli jsme si, že tak dvakrát, třikrát do roka, aby bylo zpestřeníčko, abychom je taky zkásli, když maj na nás chuť. Veřejnost to nevidí, takže to neškodí, je tam ten zážitek a já to mám rád. A nad těma lidma neohrnuju nos, že já sem rocker nebo tak.
Nemáte tendenci takové akce tak trochu ošidit?
Ne, vůbec. To se ani nedá. Za ty léta to máme tak najetý, že když se nastoupí na pódium, tak hrajeme na plný pecky. Na začátku se někam propadnu, na konci mě to vyplivne, pak si oddychnu a zase se vracím do normálního světa.
Chystáte velké, velmi profesionální turné ve velkých sálech, s větším týmem lidí. Údajně by tam měly být velmi přísné sankce, když dojde z vaší strany k nějakým komplikacím atd. Myslíte, že to budete vzhledem k vašemu životnímu stylu stíhat?
Včera mě trochu Fořťák nasral. Přišel s tím, že budou nějaký finanční sankce, ale řekli jsme mu, že ne. Máme samozřejmě zájem na tom, abysme tam byli včas a každej bude pro to dělat maximum, ale persekuovat? Takhle se ani ta muzika nedá dělat. Já nechci jezdit se strachem. Musím bejt v pohodě a ostatní taky tak. Ale samozřejmě je slušnost, když tam zvukaři a osvětlovači, což už jsou taky kamarádi, čekaj, tak přijít včas. Ale zase, když se nehraje, tak doma přešlapuju a většinou si zavoláme s někým z kapely a jdem na pivo. A nedokážu si představit, že bysme o tohle přišli, protože jinak je to strašná nuda. Když se sejdem a jdem na pódium, tak mám pocit, že žiju. Fakt je to jízda.
Cítíš někdy, že už je to v negativním smyslu „práce“, nutná obživa, a že už tě to někdy nebaví?
Jasně. Hodně často. Třeba teďka s tou deskou. V tom studiu se vždycky dostaneme do pressu. Technický problémy, psycho a zacyklíš se. Kolikrát jsem měl pocit že někam uteču, protože toho je hromada. Pak se ale něco povede a říkáš si:"Ještě, že jsme to udělali“. Ale nejsem spokojenej se vším, co jsme udělali. Udělali jsme hodně chyb. A vždycky, když se nám něco nepovede, tak já tejden nejdu ven, aby mi to nikdo neřekl. Ale za rok se vždycky ukáže, že je lepší něco udělat než neudělat nic.
Kdy se to stalo naposled, že jsi nešel týden ven?
Naposled u tý poslední desky. Pak se to dostalo do rádií, všichni nás začali plácat po rameni a to už jsem chodil ven rád. (smích) Protože tu poslední desku všichni sepsuli. A je to velmi osobní věc, všechny zážitky dám do hudby a pak někdo přijde a řekne, že to stojí za prd. Tak i když si říkáš, že kritiku sneseš v pohodě, tak mě to vždycky rozseká. A nebaví mě sedět v hospodě a poslouchat kritiku, fakt mi to dokáže zkazit náladu. Možná to je špatně, ale mě nebaví poslouchat tyhle kecy. Kritiky nečtu. Jenom když mi někdo řekne, že vyšla dobrá. (smích). Jsem z toho psychicky na dně, fakt z toho občas nespím, ale na druhou stranu mě baví se trápit, protože pak mě napadaj zajímavý věci. A je dobrý, když to máš odžitý.
Jak to máte hozené s Anetou Langerovou? Vypadá to, že jste si navzájem velmi dobře posloužili. Vy jste získali středně proudové a dětské publikum a ona získala určitý rockový kredit a vylepšilo jí to image estrádní hvězdy z pokleslé reality show...
Tak to byl v podstatě záměr. Je to jednoduchý: Nikola, manažer Anety, zajel za Fořťákem, jestli by mu neporadil do začátku pár triků, a dohodli jsme se přesně, jak říkáš, že si takhle pomůžeme. Ale neřekl bych, že by nás nějak Aneta vytáhla, protože, když začínala, tak už na nás chodil ranec lidí. Ale zase ona byla všude provařená. Takže se klidně přiznám, že jsme si pomohli. A myslím, že to dobře dopadlo. Teďka jsme například měli kamaráda ve VyVolených, a tak jsme pro něj taky něco udělali. Když někdo říká, že jsme komerční, tak já říkám, že musíme být u všeho. To je krédo, čím víc toho víš, tím víc můžeš tahat za šňůrky a měnit to k obrazu svému.
Jaký máte názor na reality show, ať to jsou VyVolení, nebo SuperStar?
Ze začátku jsem si říkal, co to je za blbost. Ale funguje to. Teď mě to absolutně nezajímá. Ale první řada VyVolenejch a SuperStar mě docela bavila. Trochu mě štve, že to jsou většinou lidi bez potenciálu.
Kdybyste dostali nabídku jít zahrát do vily, šli byste?
No hned. Kdybych to řekl kapele, tak řeknou:"No jasně, ty vole! Támhle jsme hráli stokrát, tak pojďme do vily!“ Bude zážitek.
Říkal jste, že máte vyhraněný vztah k politice. Ale přitom jste se několikrát politiky dotkli. Třeba songem Padaj bomby na Bagdád. Jak to zpětně hodnotíte? Stojíte si za tím pořád?
No ještě, že jsme se nebáli a udělali to. Kámoš mi ji zahrál, když jsme kalili u krbu a čadili trávu a já jsem říkal, to je přesně ono! A jsem rád, že jsme našli tu odvahu. Všichni na mě koukali jak na blázna, ale mně to dalo pocit, že si to můžu dovolit. Že nejsem žádnej přizdisráč, když jsem si to takhle myslel, tak proč ne. Podívej se na Eminema, ten fuckuje celej svět, tak proč bysme my, Čecháčci, nemohli. Teď jedem do Chicaga a doufám, že si to nikdo neposlechne a nebudou problémy s vízama. (smích) Mě Amerika baví, nemyslím si, že to jsou blbečci, ale tohle mě nasralo. A taky jsem potřeboval nějakou senzaci pro novináře. Taky jste na to všichni skočili a ptali se na to půl roku. Nicméně tý písni věřím. Pořád plyne a najednou:"americký blbečci“. Když jsem to pouštěl našim, tak koukali. „Vašíčku, to nesmíš...“ Ne, nebojte se!
Co na to ostatní z kapely, management, firma?
Všichni byli proti. Dokonce si myslím, že tahle písnička byla jedním z důvodů, proč jsme vyhodili bubeníka. Ta písnička měla bejt už na Svatý pravdě.
Chystáte nějaké další politické téma?
Teď není nic akutního, že bysme se museli vyjadřovat. Jelikož jsem syn kulaka, tátovi komunisti zabavili statek, myslím, že těma komunistama jsme byli postižení víc než ostatní, tak mě trošku štvou socani. Kdyby se třeba ozvala strana zelenejch, tak bysme jim možná šli zahrát. Jako protiváha socanů. Jelikož jsme trochu známí, tak bych chtěl pomoct, aby volby nevyhráli komunisti a socani. Je mi už třicet a politikou začínám vnímat. Třeba u daní:je rozdíl, jestli platíš komunistům, nebo jinejm. Že jsou větší, třeba. (smch) Samozřejmě bych radši platil menší daně. Ale myslím, že je důležitý volit, i když to jsou všechno pardálové.
Jaké bylo turné s Levellers? Jednu dobu jste jimi byli velmi silně ovlivněni. Splnění snu?
Vůbec ne. Dokonce jsme si kdysi říkali, že s Levellers nechceme hrát. Ale to byla taková revolta. Bylo to spíš uklidnění. Viděl jsem, že to jsou úplně normální lidi, maj ty samý kytary, ty samý starosti, pijou stejný pivo. Byl jsem rád, že to, co jsem čekal, se fakt stalo. Žádný hvězdy. Byli jsme spolu na stejný lodi, válcovali jsme to spolu a bylo to super. Strašně nás to našláplo, vzniklo přátelství a teď jedem k nim na fesťák. Končilo to v irským pubu ve Štěpánský. Popili jsme, objímali jsme se a oni maj zvyk, že se vždycky perou před hospodou. Tak jsme se s nima v dobrým poprali před hospodou. (smích) A vyvedli nás z hospody, protože bouchali do stolu. Což mi přišlo celkem paradoxní. (smích) Levellers v irský hospodě, kdo jinej už by tam měl bejt... a už nás nějakej vyhazovač-skinhead vyváděl. To mě dost naštvalo...
Jak jsou pro vás důležité texty? Jak vyvažujete, co je důležitější? Text nebo hudba?
Nejdůležitější je dobrá, obyčejná, jednoduchá písnička. To je jasný. Ale nejtěžší je na ni přijít. Což nejde, buď ti naskočí, nebo... Důležitej tam je ten fórek a poznáš hned, když se povede. Teď je to fofr, protože jsem 99 procent toho udělal já. A nejvíc tvůrčí jsem byl v patnácti a pořád z toho čerpám. A teď jak jsou pořád samý koncerty, milióny věcí, tak na to nezbejvá moc času a vždycky mám z nový desky hroznej vítr. Jestli máme dost materiálu a jestli bude o něčem. Dřív jsi hrál tři dny v kuse a špinavej ses vrátil domů. Teď dohraješ a už na tebe čeká dodávka a rychle domů a ráno tě čeká nějaká hovadina. Mám strach, abych nepřišel o tuhle svobodu, kvůli který jsme to celý začali dělat. Ty manažeři, i když jsou bezvadný, tak to nejsou bohémové a to mě na tom štvě. Rád bych po koncertě popíjel, kecal s lidma a už tě ženou domů. A tam to většinou přijde: někdo něco řekne a ty si říkáš jo, do toho by pasovalo céčko a nějaký dobrý bicí. A už ti to jede. Když máš jedno místo, z kterého udělat píseň, tak to jede.
Jak vybíráte singly?
No s tou Sítí jsme myslím trochu šlápli vedle. To byla klukovina. Moc jsme se snažili, moc hostů, nešlo to utáhnout a je to blbý. Bylo to v hrozným fofru a myslím si, že jsem měli dát něco jinýho. Ale nasadíme skvělou pecku Čmelák, která je moc hezká, velmi pozitivní a myslím si, že ta naši desku zviditelní.
Je vás v kapele osm. Nedrží vás pohromadě jenom dávné přátelství? Jsou názory, že někteří lidi tam jsou dost nepodstatní. Třeba Štěpán Karbulka nebo Roman „Prochajda“ Procházka...
To si rozhodně nemyslím. Jenom hlupák nevidí, že těch prvních pět řad holek tam je jenom na Štěpána. Ten tam dělá hodně práce. Kurva práce! (smích) My ho tam potřebujem. Tím nechci říci, že Štěpán je jenom hezkej. Je to bezvadnej typ, kterej umí tancovat, umí nahrát bezvadný percussions. Dovede se do tý věci vcejtit a něco tam dát. No a Prochajda... Já vím, že na začátku, když jsme se ještě moc neznali, tak byla taková nálada v kapele. Ale situace se po těch pěti letech natolik obrátila, že Prochajda se vypracoval na borce, kterej je tam v podstatě po mně druhej nejdůležitější typ. On na to dohlíží jak po produkční, tak po technický stránce. Na hodně věcech se podílí autorsky. Takže všichni, kdo říkali, že stojí za prd, jsou teď daleko za ním a neviděj mu ani na paty. Pak tam máme lenocha Jurdu, kterej chlastá jak o závod a neuvědomuje si, že je potřeba taky něco předvíst. A to mě mrzí.
A o stálým přátelství: já to beru tak, že jsme rodina a je to u všech. Novináři se na to často ptaj a mám pocit, že by chtěli slyšet, že jsme trochu pohádaný. Ale my nejsme. Občas se kočkujem, ale jakmile se proti nám někdo ozve, tak jsme u sebe. Stalo se nám to několikrát, ale to by udělal asi každej. Když třeba někde v sokolovně je nějakej ožralej kluk a organizátoři mu ubližujou, tak řeknem ne a celá skupina nastoupí i s Fořťákem a pořadatel lítá vzduchem. Může se stát všechno, ale když se někomu něco stane, okamžitě se semkneme.
A co kdyby někdo vyloženě z muzikantského hlediska nestíhal? Jste schopní se s ním rozloučit?
To to teďka řeším s Jurdou, ten má teď obrovskou krizi, chlastá a měl by jít na léčení. Polovinu bas za něj teď nahrál Matěj Homola. To bych neměl říkat, ale já ho chci poškádlit, aby se do sebe trochu podíval. Ale nedal bych ho! Stalo se párkrát, že jsme příjeli na koncert, Jurda přijel pozdějc a já tam chodil nešťastnej. Říkal jsem si, kde je ten humor? Nic se neděje, nikdo nedělá žádný fóry. A bylo to tím, že tam nebyl Jurda. Bez něj by to nebylo ono.
Nemusíš odpovídat, ale co kdyby to někdo opravdu „přepálil“ a dostal se do stadia, kdyby nemohl a nesměl pít? Dokážeš si představit, že by byl ve skupině zákaz pití alkoholu?
No my zrovna máme zákaz pití. Jurda. Ten je úplně v prdeli. Kámen úrazu je, že ty seš Jurda z Billa a pojď si s náma dát panáka. A to je nevýhoda popularity. On se klepe a chodí pětkrát za hodinu na velkou. Ale na měsíc přestal, přišel do studia, nahrál pecku a myslí mu to. Fakt perfektní! Akorát on nemá tu klapku. Já rád leju a všichni pijem hodně, ale on jede třeba tři dny v kuse, fakt nesmysl. A já k němu mám vztah, je to jeden z mejch nejlepších kamarádů. I když na něj nadávám, tak ho mám nejradši. Mám ho moc rád. Ale opravdu riskuje život. Párkrát se i zbláznil. Teď se odstěhoval na Žižkov a to tomu nasadilo korunu. Třikrát za den se zleje, třikrát za den se vyspí. Ale teď se tomu postavil, až jsem koukal.
Doufejme, že to vše dobře dopadne. Nemáš občas úzkostný pocit zodpovědnosti vůči ostatním, že to celé stojí na tobě? Že v momentě, kdy bys přestal, celá skupina by skončila?
Tak to je. Já jsem je z toho vytáhl. Na začátku jsem měl pár písniček, hrozně jsem chtěl hrát. Objel jsem všechny kluky po okolí a ptal se, jestli by chtěli hrát. Na začátku jsme nedostávali nic, pak nějaký pětikilo a tak to šlo. Celý léta jsem to platil já, přes tejden jsem makal u táty v dílně, půjčil si na benzín a o víkendu se jelo. Vůbec jsem to neřešil, věděl jsem, že jednou to uděláme a pude to. Ostatní kluci moc ambiciozní nebyli. Těžko budou teď rozjíždět svoje firmy. Já kdybych nedělal muziku, tak bych se pořád snažil něco rozjet. Nejde ani o peníze, ale člověk potřebuje něco dělat. Aby to mělo smysl. A myslím si, že za tu dobu, co hrajem, si kluci vydělali tolik peněz, že bych se jim vyplatil, i kdybych se na to teď vyprdl.
Takže do konce života už nemusí pracovat?
(všeobecné veselí) Ale ne, jenom když si uvědomíš, kolik vydělávali předtím... Museli by zpátky do háku. A oni z toho maj samozřejmě taky strach a hýčkaj si mě. Ale všechno taky není jenom na mě, bez nich bych byl úplně v pytli já. Čerpám z nich nápady, energii. Ty pecky by mě nenapadly a nebyli bysme tady.
Můžeš nám říct, jak si rozdělujete peníze?
Zatím si je rozdělujeme rovnoměrně. Ale asi by to chtělo změnit. Chtěl bych víc k sobě. (smích) Ne, jsou tam výjimky, když někdo něco udělá, tak se mu přidá. Ale já jako autor mám samozřejmě výhodu. Jinak se dělíme rovným dílem. Já teda mám o malinko víc, protože tam jsem od začátku, vymyslel jsem název, zajistil jsem zkušebnu, celý jsem to rozhecoval, tak mi v hlasování prošlo, že mám trochu větší díl. Každej má 10 -12 procent.
Máte sponzora, Poštovní spořitelnu. Plánujete jako Chinaski, že rovnou nezanedbatelný počet desek půjde přímo ke klientům spořitelny?
Nevím, jak to maj. Ale byl bych rád, kdyby to tak bylo. Bylo by to super. Oni daj desky svým klientům, a už máš zlatou. (smích) Samozřejmě to řešíme, aby za to byly nějaký peníze. S novou deskou jsem půl roku trávil dvacet hodin denně ve studiu. Práce na tom bylo jak na kostele a je příjemný, když víš, že za to nějakej peníz bude. My jsme za uspořenej půlmilion koupili garáž v Úvalech, kde jsme si udělali studio a nad ním chcem postavit hospodu. To je ta kovej můj sen. Úvaly jsou bigbítová zóna a bylo by dobrý tam něco udělat. Když už máme nějaký peníze, tak si nebudu kupovat drahý auta nebo oblečení. To mě nezajímá, chodím furt v tom stejným po celej rok, dokud se to nerozpadne. Prostě bych tam rád postavil hospodu za to, že se deska bude dobře prodávat. Abysme už příští rok mohli stavět.
Jak moc vám na začátku pomohly různé rockové soutěže? Protože až na dvě tři výjimky jste jediní, kdo úspěšně zůstali na scéně.
No pro nás to bylo první setkání s jinejma kapelama a hudebníma novinářema. Hodně jsme se naučili a nakoplo nás to někam dál. My jsme to brali ze všech stran, pojali jsme to jako velkou show: se všema jsme se skamarádili a ožrali jsme se. (smích) Řeknu to hnusně, ale někdo někoho vojel, někdo se tam vyspal, někdo přijel za dva dny. Pracujem na tom jakoby i po týhle stránce a paradoxně je tahle sranda namáhavější než to studio. Myslím si, že lidi nás maj rádi i z toho důvodu, že jsme grupa, co tam přijede udělat trošku rošambo. Nemám rád kapely, co jsou studený čumáci. Mně přijde, že tohle do muziky moc nepatří. Když přijedem třeba s Třema sestrama na fesťák, tak se hned něco děje a lidi tančej po stolech. To je taky důležitá věc.
Máš už představu, kudy dál?
V podstatě asi furt stejně. Model Tří sester by nám vyhovoval. Jednou jsme seděl s Fanánkem a ten mi řikal: „Na rovinu, když jste přišli, tak jste mě hrozně srali, cejtil jsem, že vás lidi berou víc než nás, ale teď jsem hrozně rád, že tu jste.“ A já se hrozně těším, až tohle řeknu nějaký nový kapele. Že mě štve, že je choděj lidi plácat po ramennou místo nás, ale že jsem rád, že to tak je. Protože tak je to dobře. Ale nevím, jak se s tím budu loučit, protože teď to je fakt obrovskej let, absolutní špička..Takže nám je hodně dobře na světě.
