Neměli ambice, přesto jsou na špici
[Marie Homolová; MF Dnes; 22.05.2006]
Skupina Divokej Bill vyrostla v hospodě a u táboráků. Dnes na svém turné plní stadiony Po celé republice. Začátkem dubna vydali nové CD, už čtvrté v pořadí, stručně nazvané Divokej Bill. Vyšlo ve čtyřicetitisícovém nákladu a na odbyt jde skvěle. Kapela, která vyprodává sportovní haly, je na nejlepší cestě rovnou ke dvěma platinovým deskám.
Každý koncert zahajují malým rituálem. Za pódiem naposledy potáhnou z cigaret, stoupnou is do kruhu, v jehož středu se chytnou za ruce, chvíli se podrží a na povel ruce rozhodí nahoru. „Hej!“ zařvou is, občas I peprněji, a jdou na to. Řadu let už is tak slibují, že se na pódiu vzájemně podpoří. A také, že zůstanou pro sebe I pro publikum tím, čím jsou do začátku: partičkou kluků z Úval.
Vbřeznu odstartovali turnéNekonečná koncertní plavba. Během jara, léta a podzimu s ním zavítají do téměř padesáti přístavů v podobě zimních stadionů, obřích tělocvičen či arén. Pod pódiem je zhruba dvakrát týdně čeká pár tisíc lidí. Věk? Do čtrnácti do šedesáti.
Hospodská škola
Důvod, proč is říkají Divokej Bill, je prozaický. „Jmenovala se tak naše první písnička, I když už dneska nevím proč,“ vzpomíná frontman Vašek Bláha. „Přišel kamarád, že slaví narozeniny a chce, abychom mu na nich hráli. Potřeboval nás napsat na plakáty, takže z minuty na minutu jsme rozhodli: dej tam Divokej Bill!“
Definitivně se skupina dala dohromady v roce 1997. Většina jejích členů za sebou nějakou muzikantskou zkušenost měla. „Dobrých pět let jsme hráli Po hospodách na španělky, chodili jsme na vandry, občas is sednout s lidma, kouknout se, kdo má kytaru, sebrat mu ji a stáhnout muziku na svoji stranu,“ vypráví Vašek Bláha. S repertoárem deseti písniček tenkrát bodovali nejen doma, ale objížděli I sály hospod rodného kraje na východ do Prahy: Roztoklat, Tuklat, Šestajovic, Sibřiny…
Někdy to byly tvrdé šichty. Vzpomínají na at léta docela rádi, I když se stalo, že na jejich koncert přišli jen tři lidé. Na otázku, co hospodské hraní s muzikanty udělá, Vašek Bláha říká: „Právě to, že hrají obyčejně. Jak je slogan, jednoduchá melodie, a jak se to dá zařvat, je vyhráno. Kdysi jsme se taky snažili dělat trochu složitější muziku, ale časem jsme zjistili, že čím je písnička přímočařejší, tím líp. Nedělat z ní velký umění. Nic moc neřešit, nehonit svoje ego. Je lepší vším zvesela proletět.“
Už v červnu 1998 se v téměř současné sestavě objevili na rockovém festivalu v Českém Brodě a publikum je přijalo rychle. Byli hraví, občas výstřední, ale originální. V záplavě jiných kapel se at jejich přece jen lišila chytlavým dotykem hospody a táboráku. „Takové osvěžení,“ vzpomíná na jejich tehdejší vystoupení Mirka Ziková. „Žádnej divokej depresivní rock, ale pohoda, melodie, něco, co is člověk za chvíli zpíval.“
Divokej Bill začal objíždět festivaly, rockové soutěže a vítězil: Rock Nymburk, Jim Beam Rock, Broumovská kytara… V roce 2000 vydal první desku. Jmenovala se Propustka do pekel a zapsala se hitem Plakala. Kapele se začalo skvěle dařit. Už to nebyly jen spřízněné hospody z okolí, ale celá republika.
Následovalo druhé album Svatá pravda a třetí Mezi nima, na němž byl největší hit, Znamení. Tím to však neskončilo. Skupina získala několik nominací: na Anděla 2003 v kategorii Objev roku, na Anděla 2004 v kategorii hudebních skupin, na Anděla 2005 v kategorii DVD. Loni získala třetí místo v anketě Zlatý slavík 2005. Pravda, zatím nic z toho nevyhráli, ale vítězí jinde. V anketě iDNES a MF DNES je čtenáři povýšili na nejlepší kapelu roku 2004 a loni úplně vyprodali Lucernu. Nějaký čas se už drží na předních místech hitparád.
Poznamenal je tak obrovský úspěch? „Na jednu stranu trochu Jo, I když jsme pro něj udělali strašně moc práce. Celé ty roky pořád makáme. Ale v životě bych neřekl, že dojdeme tak vysoko,“ připouští Vašek Bláha. „Byli jsme taková klubová kapela, spíš regionální záležitost, na kterou chodilo pár lidi. Teď tedy koukám jako blázen.“
Kluci do vedle
Co je za jejich rychlým vzestupem, shrnuje Markéta Nešlehová, režisérka jejich loňského úspěšného DVD. „Jsou klučičí kapela, nesmírně přitažlivá pro holky. Osm kluků, kteří představují osm typů, z nichž is každá holka vybere. Vyloženě hezkej slušnej kluk Adam Karlík. Intelektuál Prochajda. Namakanej borec a šoumen Štěpán Karbulka. Pankáč Jurda… Prostě kluci do vedle, jaké potkáš na festivalech, v klubech, na vesnici, všude. Navíc Jim to věříš. Oni TU image nehledali, oni tak žijí.“ Žádný underground ani žádní zdivočelí rockeři. V podstatě nenápadní mladíci a kromě fandů je asi na ulici málokdo pozná.
Podle Markéty Nešlehové bodují I šťastnou volbou muziky. „Vašek Bláha je nesporný hitmaker. Na dvou slovech postaví celou melodii, která je chytlavá a dá se snadno zpívat. Jejich muzika se pohybuje v širokém rozmezí mezi country a punkem, což se u nás hrálo odjakživa. Nástrojové složení odpovídá tomu, co je slyšet u táboráků a Po hospodách. Kytara s tahací harmonikou je muzika trampských osad, a k tomu housle, které dodají keltský nádech. A tohle všechno dokázal Divokej Bill fenomenálně skloubit.“
S výjimkou Romana Procházky je Vašek Bláha jediný textař. „Jinak se do toho kluci nehrnou,“ připouští. „Na muzice makáme všichni, ale texty jsou téměř stoprocentně moje záležitost. Někdy to není legrace, protože těch deset dvanáct písniček na desku leží na mně. Jsem ten, kdo se tím trápí, toulá se po nocích a přemýšlí, jak to udělat. Ale na druhou stranu jsem rád, že zpívám a hraju něco, s čím naprosto souhlasím. A kluci jdou, nazpívají to se mnou a nic neřeší, protože mi asi věří.“
Vašek Bláha pokračuje: „Když jsme na třetí CD nahrávali písničku Pocit a napsal jsem tam slova ,něco jako má buzík, kterýmu se nezdaj chlapi...‘ tak jsem si vyslechl, co že to jako má být. Přesto se kluci nechali přesvědčit. A ten verš nějak vyzrál a nakonec se stal nejcennějším okamžikem písničky. Právě díky němu je v ní něco, co lidi dojímá, a je to nejlepší pecka, jaká se nám kdy povedla.“
Písničky o tom, co se stalo
Písnička Pocit vznikla z konkrétní události. „Rozcházeli jsme se s naším prvním bubeníkem. Byl kamarád, ale nějak nám to hráčsky nefungovalo. Chystali jsme velké koncerty, chtěli jsme jít dál a bylo nezbytně nutné se rozloučit. Tím textem jsme se mu vlastně omluvili.“ Kamarádi Divokejch Billů se ostatně shodují, že v písničkách kapely jasně poznají, co se jim kde přihodilo. Zpěvák Štěpán Karbulka souhlasí: „O čem jiném než o nás taky máme zpívat?“ Začínali v hospodách, postoupili do klubů, dnes plní zimní stadiony. „Jsou tam větší pódia a vejde se tam víc lidí,“ vtipkuje Vašek Bláha. „Ale už nám chybí to, co člověk zažije jen v klubech – jsme zvyklí hned po koncertě posedět na baru s lidmi z publika. Jenže hala se musí rychle vyklidit, protože tam ráno někdo cvičí. A než se všechno zbourá, už není čas a síla za lidmi na pivko zajít, popovídat si, slyšet, jak jsme byli dobří. Já totiž miluju, když mě někdo plácá po zádech. Jsou muzikanti, kteří tvrdí, že to nemají rádi, ale když se něco takového stane mně, letím a vznáším se… Takže se kapela shodla, že až ty dvoutisícové haly odjezdíme, vrátíme se aspoň na dva roky do klubů. Člověk se snaží, aby to, co dělá, bylo pořád velkolepější, a pak zjistí, že došel k hranici, za kterou už se mu nechce.“
Vydělávají? Určitě. S gustem tak využili příležitost seknout dosavadními zaměstnáními – najde se mezi nimi bývalý umělecký truhlář, houslista symfonického orchestru, zedník, autoopravář, pošťák, řidič poštovního auta. To je ale asi tak všechno, co se u nich změnilo.
Řev pod pódiem
„Jejich koncerty připomínají velký mejdan,“ napsal redaktor MF DNES Vladimír Vlasák pro časopis Filter. „Bill zdařile využívá své kolektivní já, boří hranici mezi pódiem a těmi pod ním.“ Na letošním turné fanoušky rozehřívá kapela Prohrála v kartách. Když pak na pódium nastupuje Divokej Bill, sál vře, nad hlavami se zdvihne les rukou, každá písnička je vítaná křikem, každou třetí zpívá s kapelou i publikum. To je to, co teenagery táhne k oblíbeným skupinám.
Ale není to všechno. „Nahoru se dá v podstatě dostat dvojím způsobem,“ říká Honza Homola z kapely Wohnout. „Buď začít v médiích, vzít to přes byznys a večírky a pak teprve skládat a hrát. Nebo jít druhou cestou, což znamená zabývat se hudbou a texty, a média přijdou sama. To je případ Vypsaný fixy, Letůmimo a podobných kapel. Vsadím se, že nikdo z těch kluků z Divokýho Billa, když začínali, nepočítal, že by se mohli dostat někam nahoru. Měli prostě radost z hudby. Tohle jim zůstalo a lidi to z nich cítí.“
Stále ještě trampují. Vyrazí na Sázavu, udělají táborák. Když od sousedního ohně slyší svoje písničky, přisednou. „Zaplaťbůh, hrají je,“ tvrdí Vašek Bláha. „To byl vždycky můj sen, být někde u ohně, kde by nebigbíťáci mydlili naše pecky. Hospodským stylem, většinou na jiné akordy, jinak to zpívají, ale podstata v tom je, a to je to nejdůležitější.“
