recenze Divokej Bill
[Karel Souček; Golias.cz]
Dlouho očekávaná nová deska Divokýho Billa je konečně na světě. Nese jednoduchý název Divokej Bill a fanoušci byli především zvědaví, zda se úvalská partička vrátí k divokosti prvních nahrávek či zůstane v klidnějších, propracovanějších vodách předešlého CD Mezi nima.
Spíše to druhé. Hity typu Brouk, Kladivo, Žoldák nebo Šibenice, při kterých nadskakovaly i parkety, na novince nejsou. Zato zapalovače, tak typické pro doprovod pomalejších písní, na koncertech prostor dostanou. Skladby tohoto charakteru jednoznačně převažují.
Oproti předchozím deskám přibylo na pestrosti, rozptyl se pohybuje od dětské říkanky po hymnu alkoholiků. A také aranže jsou nápaditější a instrumentální výkony vyzrálejší. To hlavní však zůstalo, Bill pořád umí napsat melodickou, rytmicky výraznou a lehce zapamatovatelnou písničku.
Osmička muzikantů, ovládající kytary, bubny, harmoniku, housle nebo banjo, jí oblékne nápaditý, zvukově bohatý kabátek a vokály všech členů dodají na naléhavosti. Písně mají průraznost a lehkost, a tak je může hrát filharmonie stejně jako tříakordový kytarista u táboráku.
Album otevírá rychlejší Prase, v němž tvrdší rytmiku odlehčuje harmonika. V pomalejším duchu se ubírají následující Váha muší, Cajdák i Síť. Hravé osvěžení přináší legrácka O Ferdovi a Mravenci s charismatickým vokálem Supice či jednoduchý Čmelák.
Písně lze rozdělit do dvou kategorií. Vzdušné, vtipné popěvky, jejichž ambicí je okupovat hlavy posluchačů a na dlouho se v nich usídlit. Sem patří Čmelák, Ferda, Alkohol nebo Voda. Druhou skupinu tvoří dospělejší skladby, jejichž ambice jsou vyšší. Sugestivní Švec, Prase, Váha muší, Růženka nebo Cajdák. Právě ty patří k vrcholům tohoto barevného alba.
Stylově vychází album z poctivého bigbítu, kdy samply pouze dotvářejí atmosféru. Mnohem výraznější jsou vlivy country nebo folku. Texty opět vycházejí z pocitů a snů a na rozdíl od muziky nejsou vždy až tak bezstarostné. Prostor dostává i tíseň nebo samota.
Divokej Bill natočil bezprostřední desku, z níž určitě řada písni zlidoví.
Hodnocení autora 4/5
[Benjamin Slavík; Musicserver.cz; 1.5.2006 05:00]
Kapela, co si na nic nehraje a ani na nic hrát neumí. Přesně takovým způsobem bývá často těmi uvědomělejšími charakterizována kapela Divokej Bill. Kapela na naše poměry nesmírně populární. Proč zrovna oni jsou tak oblíbení, mi nikdy moc nedocházelo. Parta až po uši zarostlých jonáků z Úval je, jak by se logicky nabízelo, tím posledním, co by mohlo vzbuzovat zájem dospívajících slečen. Opak je pravdou. Bohužel. Koncerty Divokýho Billa jsou podobně jako vystoupení jejich malátných kolegů doprovázeny nebývalým nadšením a jekotem zhypnotizovaných fanoušků.
Ti soudnější z bohaté fanouškovské základny kapely odmítali již poslední desku „Mezi nima“. Prý komerce. Hity jako „Znamení“ nemohly minout nikoho, kdo hudbu alespoň trochu sleduje. Možná i proto se skupina po poslední vyčpělé desce opět pokouší být rockovou skupinou, jak napovídá již otvírák „Prase“. Hudebně se, až na to že Billové částečně přitvrdili, vůbec nic neděje. Nudná fúze hospodských odrhovaček typu fanánkových Tří Sester a lidového Čechomoru. Texty, psané podle stále stejného vzorce, který se vyučuje již na druhém stupni každé základní školy, nepostrádají klasickou billovskou „poetiku“. Někdy poměrně vtipné obraty jsou střídány i na české poměry nezvykle hloupými verši. Kapela pro všechny. Sám frontman Vašek Bláha se honosí tím, že on je ten zpěvák, který byl s každým svým třetím fanouškem na panáku. Pohodovej kluk, co nezkazí žádnou legraci. Tato image může být fajn, ale když Bláhova angličtina, kterou udivuje ve skladbě „Vesničani“, dosahuje úrovně průměrného žáka každé základní školy, zdá se, že něco není v pořádku – na image hudba prostě nestojí.
Kapela zřejmě při přípravách novinky zažívala tvůrčí krizi, což by zrovna u Divokýho Billa neměl být problém, když se většina písniček, co se týče hudební stránky, opírá o téměř totožné postupy. Ze streotypu kapela vyvádí posluchače při písni „O Ferdovi a Mravenci“, která by jistě mohla najít místo i na té nejlepší kompilaci pro nejmenší. Poslední dvě skladby jsou však příkladem naprosté bezmoci a skladatelské bezradnosti – pokus o nevímco ve skladbě „Voda“ a závěrečná hymna všech alkoholiků prozaicky nazvaná „Alkohol“ – tím kapela uzavírá novou jedenáctipísničkovou sbírku. Zajímavé je i to, že kapela na poslední chvíli zaměnila pořadí písní na desce, což je vidět i podle přilepené etikety s tracklistem alba.
Na novince Divokýho Billa je plno jednoduchých optimistických skladeb. Rádia zase, než kapela připraví novou desku, budou mít co hrát, fanynky zase na co pařit na koncertech. Jednou z mála povedených věcí, co se kapele musí nechat, je pěkně zpracovaný digipack s přiloženou stolní hrou. Jaká je, bohužel nevím. Nehrál sem ji.
CD k recenzi poskytlo vydavatelství EMI.
Album: Divokej Bill – Divokej Bill
Hodnocení: 3/10
Celkový čas: 40:14
[Ivan Novák, Mix.cz; 23.4.2006]
Divokej Bill má jednoduchý recept na úspěch. Pohoda, klid, patřičný kus práce a netlačení na pilu. A k tomu ještě jednu maličkost. Chytlavé písničky. Úvalská kapela vždy něčím překvapí. Poslední řadové album Mezi nima otevřelo kapele díky několika úspěšným písním cestu do světa i duše posluchače. Ty, co je znali již dříve, to nepřekvapilo. CD a DVD Lucerna pak přeneslo neobyčejně zdařile koncertní atmosféru až do obýváku. Nová deska tedy znamená očekávání. Tak velké, že ji prodejny mocně nakupovaly dopředu.
Plachetnice s ornamentem DB na hlavní plachtě by mohla někomu na první pohled avizovat písničkový nádech námořnického folklóru. To by se však mýlil, tedy kromě patřičně pijácké písně na závěr. Pod obalem se skrývají hravé skladby a dokonce i stolní hra. Jak jinak, než situovaná do lokality Úval. Tam se ve zkušebně zrodila i sama deska. Divokej Bill natolik koncertoval, že neměl dostatek času na větší studiovou práci. Projevilo se to i na výběru skladeb. Bill předkládá jak novinky, tak skladby podstatně staršího data. Úvodní Prase aspiruje na klasickou billovskou hitovku, Síť zaujme klávesovou aranží, Vesničani silnou melodikou s podporou harmoniky, typicky „ouvalskou angličtinou“ i protiválečným poselstvím.
O svéraznosti a chuti experimentovat svědčí rozhodně několik vtípků, které de Divokej Bill nebál na desku vložit. Voda s orientálním podkladem dostává originality především díky hostujícímu zpěvákovi a jeho recesnímu pojetí, skladba O Ferdovi a Mravenci vznikla původně jako příspěvek do školního muzikálu a na desce jí dala výraz Supice ze Tří sester. Celkově se Divokej Bill posunul i se svou plachetnicí do klidnějších vod, protkaných spíše countryrockem a zanechal za deskou údernější kytary. Kapela ale nikdy neřešila stylovou vyhraněnost. Hrát ji evidentně baví a z desky je to cítit. Je poskládána stejně jako dětský kaleidoskop. Je barevná a plná překvapení. Někdy dobrých, jindy horších. Album nepředkládá propracované kompozice nebo návaznost jedné písně na druhou. Prostě nabízí hudbu k tanci i poslechu. Ať si každý nabídne, co je mu libo.
Divokej Bill zlidověl, je křehký i rozmanitý
[Vladimír Vlasák, show.idnes.cz/; 3.4.2006]
Skupinu Divokej Bill symbolizuje stará dřevěná námořní loď, vybavená jak plachtami, tak vrtulemi.
Takhle vypadá obal čtvrtého, zatím nejpropracovanějšího alba, jehož název nese jméno kapely.
Divokej Bill se drží tradičního rockfolkového břehu a zároveň odlétá na výpravy k novým ostrovům. Milostné písně, melancholické dumky, protestsong, skladba pro děti i pijácká hymna, to vše se vešlo na novou desku.
Na výpravě vodami české populární hudby se Divokej Bill kultivuje. Podobnou, i když samozřejmě vlastní cestou prošla třeba skupina Kabát.
Vodami české pop-music
Nyní sestava Divokej Bill potvrdila postavení velké národní kapely, která se dokáže nespoutaně odvázat a jejíž písně také zatřesou člověkem zevnitř. Stane se to hned v úvodní skladbě Prase, která vůbec není rozvernou písní o zabijačce, ale vypovídá mimo jiné o tísni, jež pramení ze zabíjení a z možné války.
Houpavý rock, opentlený bendžem, získává v závěru písně na naléhavosti rapováním. Zpěvák a kytarista Václav Bláha, tvůrčí duch Divokého Billa, nezesiluje hlas. Poznávací značkou jeho civilního zpěvu je melancholie, hořkosladká nálada, která prostupuje většinou „billovských“ písní. Posluchač se přitom baví, i když kapela mu připomíná nevyhnutelný konec života v písni Váha muší.
Vždyť: „Dokud naše dny nejsou sečtený, je nutný nebýt smutný, ale veselý. Nacpi se na začátku mise kaše vtipný, aby v pořádku jsme dojeli.“
Styl Divokého Billa je velmi košatý, přitom jednotný v přirozeně zpěvných melodiích a v osobnosti barda Václava Bláhy. Kapela si může klidně odskočit k baladě Síť, pohádkové písni O Ferdovi a Mravenci nebo k podobenství o čmelákovi.
Energie vrchovatě
Dva velké protipóly, mezi nimiž Divokej Bill cestuje, lze nalézt na konci desky. Protiválečná skladba Vesničani, zpívaná částečně anglicky a česky, říká vše v jedné lakonické větě „Dvacet jedna mrtvejch, a to jsem nepočítal vesničany“, jež se v závěru písně několikrát opakuje.
Oproti tomu Alkohol je čirá, pijácky posmutnělá hymna o tekutém příteli, jenž „hladí mý tělo mladý, takže zbyde z něj jenom vrak“.
Písněmi se prolínají vyhrávky bendža, harmoniky nebo houslí, jsou zde i nenápadná kouzla se zvuky. Divokej Bill znamenitě hospodaří s tóny i energií, jíž má osmičlenná formace vrchovatě. Přitom dokázala stvořit album, které je navenek křehké, překvapující a vnitřně rozmanité.
Některé písně si samy říkají o to, aby zněly u ohňů a v hospůdkách. Divokej Bill definitivně zlidověl.
DIVOKEJ BILL – Divokej Bill
EMI, délka CD 40:16
Hodnocení MF DNES: 8/10
