Václav Bláha: Umíme to rozjet
[Milan Eisenhammer, MF Dnes; 27.05.2006]
Prodali víc než sto tisíc desek, jejich turné je hit. Před pár dny vylákali do Edenu přes osm tisíc fanoušků! A to lilo jako z konve. Proč je skupina DIVOKEJ BILL tak úspěšná? A proč už kluci tolik nehulí?
Přijel na motorce a zaparkoval tak, aby na červenou hondu dobře viděl. „Nerad bych o tu krásku přišel, mám ji pár dní a ještě čerstvý papíry,“ řekl a odložil bílou helmu. „Jo, čau, já jsem Vašek,“ představil se a navrhl: „Budem si tykat, ne?“
Václav Bláha, šéf kapely Divokej Bill. V současnosti není na domácí hudební scéně úspěšnější skupina.
Jeho jméno zní obyčejně, což k téhle kapele sedne. Přestože vyprodávají stadiony po celé republice, vozí si na turné spacák a klidně přespí i v tělocvičně. Osm kluků z Úval, kteří vyrostli v muzikanty v hospodě a u táboráků. „Přál bych si, aby o nás fanoušci říkali: Jsou to týpci, co dělaj dobrou muziku a na nic si nehrajou. A je s nima pr...,“ praví Bláha.
Dvakrát jste vyprodali Lucernu, ale tady v kavárně vás zřejmě nikdo nepoznal. Překvapení?
Ukažte? (Rozhlíží se kolem sebe) Taky tady nikoho nepoznávám.
Prosím?
Hodně našich fandů znám osobně. Tak s třetinou z nich jsme si někdy dali panáka. Když skončí koncert, jdem s nima ještě popít.
A pomáhá ta zpětná vazba?
Určitě. Povídáme si o textech, mejdany s fanoušky mi dávají jistotu, že je to baví. Jsem pak v písničkách odvážnější. Tu a tam připíšu nějakou sprosťárnu, jedovatej fórek.
Je vás osm, každý má jinou image. Kdo má pověst playboye?
Největší hezoun je houslista Adam. Vysokej, ramenatej. Ze začátku jsme to docela rozdejchávali, protože budil hodně pozornosti, teď už to máme počekovaný po celý republice. Každej má svůj okruh ženských, jeden starší, druhej modelky, co si věřej a kroutěj zadečkama. Nechceme krasavice, to je jen pozlátko. Těch nabídek bylo tolik, že odmítáme. (smích)
A které fanynky jdou po vás?
Starší ženský, ale to mě nebere. Mají většinou nějakej problém a na to nemám náladu. Jinak je to pelmel. Občas se najde hezká, občas inteligentní, dva roky jsem s jednou kočkou z Budějovic, takže už jsem si jako vybral. (uculí se)
Vydržíte být věrný?
Dva roky jsem věrnej. Už jsem se vyřádil. Když to řeknu hrubě, předtím jsem jich zbušil dost, abych to prozkoumal.
Předpokládám, že přítelkyně je vaše fanynka.
Jasně, seznámili jsme se po koncertě. Seděl jsem na baru, zeptala se, jestli si s ní dám panáka, a bylo to.
Jezdí teď s vámi na koncerty?
Všichni bereme holky občas na výlet, nejde to, úplně je odříznout, když hrajeme třikrát týdně. Ale nejezdí často, narušuje to chod party. Není mezi námi nikdo, kdo by svou holku všude tahal.
Proč?
Občas potřebujeme být sami. Holky to droběj. To už věděl John Lennon, že to není dobrý.
Jste v kapele boss?
Na začátku jsem byl hodně v čele, kapelu jsem zakládal, kluci mě poslouchali. Pak jsem se na to vyprd – nebavilo mě přikazovat. Teď jsem zas trochu začal. Někdy je nutné něco rozhodnout a kluci to berou, myslím, že i proto se nám docela daří.
Vyděláváte dost peněz. Jak si rozdělujete prémie? Rovnoměrně?
Zrovna jsme to řešili, řekl jsem si o vyšší peníze. Něco málo mi přidali. Na poslední desce jsem si hodně máknul. Něco vyděláváme, někdo je lenoch, někdo zase dříč, snažíme se rozdělit to podle zásluh.
Nemůžou peníze partu rozklížit? Když jste hráli jen za potlesk, bylo to asi všechno jednodušší...
Už jsme si to vyjasnili. Nebyly hádky, emoce trošku ano. Ale probrali jsme to demokraticky.
Kapelu jste založili v roce 1997. Kdy vás hraní začalo živit?
Tak v roce 2001. Dělal jsem s tatíkem uměleckýho truhláře, ale jak jsem měl z muziky na cigára a na pivo, na práci jsem se vyprd. Staral jsem se o zkušebnu, kytary, aparaturu, vymýšlel písničky, sháněl koncerty, prosil, aby se o nás psalo.
A ostatní?
Jak kluci vydělali deset tisíc měsíčně muzikou, už do práce nešli. Většina tak dva roky po mně a půlka přišla rovnou z gymplu.
Kolik si teď vydělá nejúspěšnější česká kapela?
Jsou měsíce, kdy ani korunu, a pak si za měsíc vydělám na motorku. Předtím jsem vždycky investoval jen do kytar, teď jsem si mohl splnit sen. Mně na té motorce napadá spoustu věcí. Mám ji týden a už mám několik písniček.
Takže sto tisíc měsíčně je strop?
Spočítejme to. Když stojí lístek 250 korun a třeba na koncert na Slavii přijde osm tisíc lidí – tak to jsou dva miliony. Polovina jsou náklady a zbytek podělíme nějak devíti.
Proč devíti? Vždyť je vás osm.
Ještě k nám patří manažer Petr Fořt. Když jsme začínali se třemi písničkami, chodil jsem za ním, aby nás dostal na nějakej fesťák. Je to pohodář, nebál se s námi riskovat, pálí mu to. To on vymyslel pro kapelu pohodovou image.
Máte pořád stejného manažera, nenapadlo vás přestoupit k někomu známějšímu?
Za tu dobu jsme měli sto nabídek od manažerů, co o sobě říkají, že mají drive, vydělají nám víc. Ale my máme Fořťáka. Když jsme začínali, snili jsme o tom, že budeme jednou kapela, co v pátek odjede zahrát pro dvě stě lidí, pobaví je a pak se s nima ožere. A on za náma pár let nato přišel, že pro nás má Lucernu.
Jak jste tehdy zareagovali?
Všichni zkoprněli, že na to nemáme. Letos jsme si troufli na 80 převážně velkejch koncertů, ale příští rok objedeme všechny ty prťavý kluby, kde jsme začínali, budem skromný. A rok nato si vypůjčíme obrovský stan pro pět tisíc lidí, budeme putovat republikou a vždycky si vyhlédneme nějakou louku, kde rozbalíme Cirkus Divokýho Billa.
Osmdesát koncertů, není to moc? Skupině Lucie stačilo deset.
Hrát desetkrát za rok, tak jsme hrozný. Potřebujeme to mastit pořád dokola: zažít to, sehrát se. Moc nezkoušíme, jsme lenoši, nejsme študovaný muzikanti a jinak by to nešlo dát dohromady. Tři roky jsem se učil třeba jen usmát se na fanoušky, poklepat nohou, zařvat: Tak pojďte! A do toho ještě hrát.
Nedávno jste vydali čtvrtou desku, kde jsou převážně pohodové písničky. A prodává se snad ještě lépe než ty předtím. Čím to je?
Písničky máme povedený, nevypadáme úplně hrozně, na koncertech to umíme rozjet a billmanie dělá hodně. Lidi blázní. Navíc Kabáti usnuli a Lucie se rozpadla – i to nám nahrává. Už jsme slyšeli, že jsme zblbli holčičky. Vždyť jo, to je náš cíl. Jsme komedianti, klidně uděláme skandálek, fórek – chceme, aby se lidi bavili.
Kritici tvrdí, že je vaše hudba někdy podbízivá. Užíráte se tím?
Štve mě to. Třikrát si to přečtu, abych ty jejich kritiky pochopil. Ale pak se uklidním, jsme silná parta a vím, že to děláme dobře.
Co se za těch deset let změnilo? Máte peníze, hrajete pro tisíce fanoušků, jste úspěšní... Co dál?
Pořád nás to baví, hrajem pro lidi. Ale máme teď větší zodpovědnost. Dřív jsme někam přijeli ve čtyři odpoledne, zlili se jak koně, svalili se na louce, dali si hodinu pauzu. První tři roky kapely si vůbec nepamatuju, protože jsem byl pořád zhulenej, úplně napadrť. Teď už to nejde. Ve čtyři skončíme zvukovou zkoušku, jdeme se na hotel vyspat a v devět máme koncert.
A to hulení?
Teď si jointa před koncertem nedám ani se neožeru. Dám si tak jedno pivo. Jinak to je zrádný. Když se koncert daří, tak tím proletíš i v rauši. Ale když se něco stane, zapomeneš text, praskne ti struna, přestane hrát aparatura, naprší do odposlechu, tak s tou trávou v hlavě těžko zareaguješ. To jsem párkrát zažil a od tý doby to nedělám.
Takže Bill už není tak divokej?
Není, co to bejvalo. Kocoviny jsou dlouhý a my hrajeme třeba dva dny po sobě. Radši si počkám, když nehrajeme. Uděláme oheň a tam si to užijeme. A tráva? Skoro nehulím. Ve dvaceti jsem v tom viděl smysl života. Teď už jsem zestárnul.
Vždyť vám ještě nebylo třicet...
Uvědomuju si, že doteď jsem se jenom bavil a teď bych se měl začít starat, založit rodinu, chtěl bych děti. V Úvalech jsme s parťákem z kapely koupili garáž a budujeme tam rockovou hospodu U Špinavců – budem tam zkoušet a hrát. Přemýšlel jsem, proč mám nový písničky hodně o zvířatech. Když večer potkám u garáže ježka, tak jsem z toho úplně odvařenej. Jé, ježek, to je nádhera! Jsem asi nějakej přecitlivělej. Dojímají mě děti. Asi se usazuju.
Nevěřím.
Do smrti budu blbnout – pivko, mejdany, motorky, randál, to zůstane. Ale už mi tikaj hodiny. (smích) Teď už si jointa před koncertem nedám ani se neožeru
