VB – vedoucí výletu, který nikdy nekončí
[Anna Hubínková; Yellow srpen 2006]
Kapelník Divokýho Billa je rocker. Tělem i duší. Původně měl přijít v jednu. Pak ve dvě, ve tři... Ve čtyři zavolal, že možná dorazí po páté. Když před šestou bouchal na dveře redakce, řekl jen na prahu: „Kluci byli úplně ožralí. Chtěl jsem je vzít s sebou, ale nepovedlo se.“
K hudbě vás prý dovedla touha naučit se písničku Life is Life. To jsem nevěděla, že když se člověk naučí jednu písničku, hned se může hudbou živit!
Tohle je trochu zkrácená verze. V osmi nebo devíti letech jsem muziku miloval a hrozně jsem se chtěl tu písničku naučit. Když jsem přišel za učitelem do hudebky a pustil mu ji, okamžitě ji začal zapisovat do not. Byl jsem fascinován a rozhodl se hudbě věnovat.
Za jak dlouho jste se písničku Life is Life naučil?
Neumím ji dodneška (smích).
Vy neumíte zapisovat noty, když slyšíte v magiči nějakou píseň?
No, v podstatě noty moc neumím.
A jak tedy dáváte muziku do kupy?
Jsem celoživotní samouk. Když někoho šikovného potkám, rád se od něj nechám něco naučit, vydyndám pár lekcí. To je můj systém – tady něco odkoukám, támhle něco odkoukám. Vcelku tahle škola života dělá moc.
Máte nějaký hudební vzor?
Obdivuji borce, co umějí dostat lidi do totální euforie. Třeba Mobyho, Stinga. Dříve jsem miloval Skunk Anansie nebo Faith no More. Teď jsme s klukama byli ve Vídni na konceně System of a Down, byla to bomba. Ale měl jsem období, kdy jsem sjížděl všechny Nohavici a jiné folkáče – Plíhala nebo Dobeše. Ti všichni mají velkou schopnost oslovit posluchače.
Jak je to dlouho, co vás hudba živí?
Už asi čtyři roky říkám, že je to dva roky. Předpokládám, že to budou plus minus autobus tři roky, co jsem pověsil truhlařinu na hřebík.
Bylo čekání na smlouvu dlouhé?
Vůbec ne. Jak někdo nadává, že x let hraje po klubech, my jsme byli naopak rádi. Přes čtyři roky jsme jezdili štace po klubech a pomalu si celou republiku několikrát objeli a dobývali ji. V podstatě jsme ani nikdy nečekali, že se nám povede prorazit. Všichni svorně můžeme říct, že jsme o hodně dál, než se nám kdy snilo. Koncerty desky, davy lidí, to pro nás bylo úplně sci-fi. Pak přicházely nejrůznější nápady a nabídky. Všechno se to kumulovalo, pak najednou rup, a byli z nás profi muzikanti.
Nikdy jste to nechtěli vzdát?
Máme skvělou partu, jsme hodně velcí nadšenci. Vždycky si říkám, zaplať pánbů, že nesedíme doma a že se něco děje! Po celé republice se na nás nabalila velká parta lidí – pořadatelé, nejrůznější partičky -, takže je to neustálý výlet, který nikdy nekončí.
Proč je vás v kapele osm? To byste to nezvládli v míň lidech?
Teď na turné máme ještě dva hosty. Saxofonistu Rudu Riga z Medvěd 009 a Lukáše Tomana, který hraje na didgeridoo. Nně se vždycky líbilo, když byla nějaká kapela početná. Taky jsme chtěli mít velkou 'rodinu'. Ale to, že je nás nakonec osm, je náhoda. Když jsme postupně skládali nástroje a obsazení, říkali jsme si: Tady by to ještě chtělo harmoniku, tady housle – a vylezla z toho naše osmička.
Není to trochu nevděčný úkol, uřídit osm až deset chlapů?
Jelikož jsem kapelu založil, mám v ní taky jistou přirozenou autoritu. S nikým se nepřetlačujeme, nehandrkujeme. Daří se nám, a kluci tím pádem nemají důvod mi nevěřit, něco měnit. Navíc se známe tak dlouho a jsme zaběhlí, že naše fungování má určitý tvar, který vyhovuje nám všem. Prostě pohoda.
Stává se někdy, že někdo z oktetu zaspí nebo nepřijde na zkoušku?
To máme furt. Divné spíš je, když všichni seddíme v autě a jedeme spořádaně na koncert.
Jak jste dospěli ke stylu ,hospodské kapely' , ke svému typicky billovskému soundu?
Ten styl vymýšlejí hlavně kluci, já přicházím spíše s hudebními nápady čítajícími pár akordů a píšu texty. Kluci ty nápady pak rozvíjejí a různě to zkoušíme dostat do nějakého tvaru. Náš styl je však především hodně určený nástroji. Harmonikou, houslemi a beatovým základem.
Má Bill recept na typicky billovskou písničku?
Máme rádi obyčejné písničky. Jednoduché skladby, které si lidi zapamatují. Ty na lidi nejvíc fungují. Obyčejná muzika, jednoduché texty, které mají hlavu a patu a švuňk.
Proč myslíte, že platí: v jednoduchosti je krása?
To tak prostě je.
Jasně, ale proč to tak je?
To je základní princip rokenrolu. Musí to být jednoduché. I v životě mám rád funkční věci, ne zbytečné složitosti. Postupem času jsem došel k tomu, že si stačí život nekomplikovat a přijímat věci prostě tak, jak jsou.
Jak se to v praxi dělá?
Težko.
Říká se o vás, že jste jako novodobé Tři sestry, kultovní hospodská parta.
Tohle konkrétně nám hrozně lichotí. Milujeme jejich smysl pro humor, jeli jsme s nimi loni šňůro a Magor (basista Tří sester; pozn. red.) nám produkoval první desku, takže to byla také velká škola života.
Co jste se od něj naučili?
S ním jsme byli poprvé ve studiu a vůbec jsme nevěděli, jak to chodí. Kdyby tam s námi nebyl, neměli bychom to hotové dodnes. Pořád bychom opravovali nějaké chyby. Poradil nám, co je dobré, co špatné, kam třeba přidat kopák, kde nahrát nějaké rachtátko. Klasická producentská práce. Moc nám do toho nekecal, ale postupem času vidím, že to udělal skvěle.
Dají se nějak tematicky shrnout vaše texty? Přijdou mi negativní...
Rád píšu o smrti, tajemnu. Nemám rád písničky typu Vzal jsem si moped a někam jsem dojel... Rádoby veselé věci mě moc nebaví. Upřednostňuji ty zadumanější, které obsahují i třeba básnické obrazy. Nahrávám si do telefonu nejrůznější hlášky, které slyším, a pak je používám.
Kolik jich už máte?
Měl jsem jich na dvě Stovky. Pak mi ale kleknul software. ..A v novém mobilu už jich mám taky asi sto.
V současnosti máte dvouplatinové album za 40000 prodaných výtisků. Proč myslíte, že lidi jdou do obchodu a koupí si vaše cédéčko?
Lidi byli vyhladovělí.
Máte ponětí, kdo prodá ještě víc než vy? Karel Gott?
Kája určitě. Pak ještě třeba Nohavica, Kabáti, Chinaski. teď budou nový Wanastovky atp. Nás ale víc než desky zajímají koncerty. To je naše srdeční záležitost, která má i jinou zpětnou vazbu, než jsou prachy a hitparády.
Co s vámi udělá kritika? Jak se s ní vypořádáváte?
Teď nás kritici poměrně dost sepsuli za novou desku. Ale vždycky si říkáme, že je lepší něco udělat než nepředvést žádný výkon. Pro nás je samozřejmě rozhodující to, kolik lidí si ji koupí a jestli je bavíoi, a ne to, co říká kritika.
Proč?
Protože kdyby deska stála za prd, nikdy by pak na koncert nepřišlo pět tisíc lidí.
Právě jste odjeli turné, které mělo 40 štací. Zajímalo by mě, jak se na takové výjezdy tváří vaše slečny...
Takhle fungujeme už hodně dlouho a myslím, že je jim i sympatické, že něco umíme a daří se nám. Co se týče kapely, jsem drsňák a nenechám si do toho mluvit. Holky přišly teď, když jsme na vrcholu, tak se s tím musí smířit. Kromě slávy je za hudbou i hodně práce. Děláme na tom už deset let, a teď máme šanci se někam podívat, dobře si zahrát vydělat nějaký peníze, takže není co řešit.
Koukám, že v prioritách máte jasno.
Kapela je priorita. Alespoň teď, dokud jsme mladí a baví nás to. Nevím, co bych bez ní dělal. Nejspíš bych se v Úvalech kopal do zadku. Holky se holt daly na vojnu, tak musí bojovat.
Netrápí vaše dívky představa, že se kolem vás na štacích budou motat jiné roštěnky?
Určitě s tím maj velký trabl. Ale často té své říkám: „Kočko, vyprdni se na to, nemá cenu se trápit a užírat se. Stejně uděláme to, co budeme chtít.“
To jí teda uklidníte...
Vždyť ony vědí, že nic neuděláme.
Jak vás roštěnky balí? Mají finty?
Každá na to jde jinak. Holky se pořád nechávají podepisovat na prsa, hrozně se kroutí, ječí, vyprávějí, balí trávu anebo přinesou buchtu od mámy. Mám výhodu, že jsme pořádná parta chlapů, takže když někam jdeme, tak si tam užijeme mejdan, a samozřejmě nás těší, že se o nás holky zajímají.
Máte v plánu se usadit? Pověsit (aspoň na čas) Billa na hřebík a věnovat se rodině...
Nemám v plánu se nikdy usadit. Člověk sice nemůže pořád vyvádět jak mladej Janek, ale zase nechci někde zatvrdnout. Na děcka se těším, ale ještě to má svůj čas.
Co skvělého může člověk na turné zažít?
Historka z minulého turné přesně ilustruje, jak to u nás chodí. Ve vedlejší místnosti kulturáku měla pořadatelka plato vajec. Jurda měl kalhoty na půl žerdi a koukala mu ta 'čárka', a když se ohýbal, tak našeho Štěpána nenapadlo nic lepšího než mu tam opatrně vhodit jedno vejce, plácnout ho po zadku a to vajíčko mu po zadnici pěkně rozmašírovat. Jurda vykulil oči, zavřel se na záchod, kde se asi půl hodiny myl a nadával. Když vyšel, Štěpán mu dal pro změnu vajíčko do čepice a nasadil mu ji se vší parádou na hlavu. Furt se něco děje. Rádi se kočkujeme.
Při množství koncertů, které odjezdíte, řekněte upřímně: To vás to vážně neomrzí? Nemáte třeba někdy pocit, že byste se radši doma na gauči díval na telku, a ne jel zase na koncert?
Já se nevydrím dlouho válet. Ale občas se ke konci turné přistihnu, že hraju a přemýšlím nad tím, co třeba budu po koncertě dělat. To si pak vždycky vyčítám, že ty lidi podvádím. Říkám si – poskakuješ, děláš show, ale dávno myslíš na blbosti, pacholku!
Co se děje po koncertě?
Řekneme si, co jsme zahráli špatně a co dobře, ubalíme jointy, hrozně se zhulíme, dáme si pár panáků a pokecáme s lidmi. To rád držím. Potřebuji zpětnou vazbu.
Co pro vás dosud bylo největším oceněním?
Třetí místo v Českém slavíkovi.
A osobně?
Loni v Ostravě na Andělech jsem na chodbě šel proti Jarkovi Nohavicovi, on ke mně přišel a řekl: „Já jsem Jarek, ty píšeš ty texty, viď“ Já říkám jo a on: „Moc se mi to líbí. Vás ta muzika baví, viď?“ Já, že ano, a on: „Je to vidět.“ To pro mě byla životní pochvala.
