Deník z tour po Evropě 2007
[zapsala kapela na microsite iLegalne.cz]
V sobotu jsme hráli v německé vesničce Tanna, která je asi padesát kilometrů za Chemnitzem. Je to opravdu malá víska s pár domy. Koncert jsme měli v místním kravíně předělaném na klubík, který vlastní místní hudební nadšenec jménem Mathias.
Celý to zorganizoval náš manažer pro zahraničí Štěpán Suchochleb, kterej má kontakty po všelijakých klubech. Štěpán tak Mathiasovi nabídnul naše vystoupení – a ten jako správný nadšenec a príma chlapík to vzal.
Mathias se nám dokonce svěřil, že nás se synem poslouchá, takže si nás vlastně pozval pro radost. Nejspíš se k nim dostaly i naše texty – když jsme se totiž bavili, vyšlo najevo, že ví o jedné naší fanynce, takové starší paní, která se na svém webu snaží naše texty překládat.
Jinak to byl náš vůbec první samostatnej zahraniční koncert. Dokonce jsme měli svoji vlastní předkapelu až ze Švédska.
Na koncert se sešlo asi sedmdesát až osmdesát platících, což je, myslím si, docela úspěch – na to, že jsme v cizině neznámá a začínající kapela. Zajímavý bylo, že průměrnej věk návštěvníků byl tak kolem čtyřiceti let. Mladých lidí tam bylo opravdu málo. Ti, co přišli ale skutečně pařili. Až jsem se divil, že je to tak baví. Každopádně s nima byla fakt sranda a celkově to byl hrozně příjemnej zážitek.
Je pravda, že před takhle malým publikem jsme už dlouho nehráli, ale na průběh koncertu to nemělo vůbec žádnej negativní vliv. Skvěle jsme se bavili. Zároveň to pro nás pro všechny byla velká změna.
Jakmile překročíš hranice, jsi nikdo. Z ničeho nic se ocitneš jakoby na začátku, což je hrozně zajímavý a poučný. Díky takový zkušenosti si to může člověk krásně srovnat v hlavě. O to víc mu pak záleží na tom, jak a co dělá tady.
Každopádně díky tomuhle koncertu jsme dostali další tři nabídky na vystoupení. Funguje to prostě stejně, jako když jsme začínali tady. Zahraješ jeden koncert – a když se líbíš, získáš další kontakty a nabídky. Vlastně jsme tak v cizině v tý samý pozici, jako jsme byli doma zhruba před deseti lety.
Když jsem se o tom bavili v kapele, tak jsme se shodli na tom, že z toho máme všichni radost. Ještě úplně jiný to bude, až pojedeme s Levellers, protože lidí půjdou v první řadě na ně. Tady přišli vyloženě ze zvědavosti, což možná potěší o to víc.
(společně s kapelou Die Happy)
První koncert tour v Olomouci byl – až na to, že jsem jako jedinej z kapely nachcípanej – fakt dobrej.
Udělali jsme překvapení pro fanoušky a trochu jsme obměnili setlist. Hrajeme tak pecky, který jsme už hodně dlouho nehráli. Vytáhli jsme písničky Král, Archa a další, kromě toho jsme začali hrát třeba taky song Váha muší.
Setlist se snažíme trochu pozměnit na každou šňůru. Tentokrát jsem se rozhodli trošku provětrat starší a ne tolik ohraný pecky. Uvidíme, jestli to byl dobrej tah.
Tak jako tak byl ale včerejší koncert super. Přišlo přes dva tisíce skvělejch lidí, což je na Olomouc fakt slušný.
Máme krásný nový pódium s LEDkovou projekční stěnou. Jako celek to vypadá výborně. Máme z toho fakt radost, je to jednoduchý a zároveň úderný. Je pravda, že lidi ze začátku koukali a nevěděli co se děje. Nejsou v našem případě na podobný záležitosti moc zvyklí, ale nakonec se chytili a byla to paráda.
Koncert ale nebyl skvělej jen kvůli lidem, ale i kvůli tomu, že jsme se po dlouhý době sešli na pódiu všichni včetně Štěpána, takže jsme si zase připomněli naše starý fórky a dobře si všichni spolu zahráli. Bylo to prostě hodně dobrý a budeme se snažit, aby to bylo jenom lepší.
S Die Hapy, který s náma pojedou celkem čtyři koncerty, se zatím seznamujeme. Marta Jandová je taky trochu nachcípaná, ale jinak je všechno naprosto v pohodě.
(společně s kapelou Die Happy)
Když jsme se ráno probudili v Olomouci, všude bylo bílo a hrozně chumelilo. Pak jsme se sebrali a jeli do Ostravy, cesta proběhla bez problémů, jenom při příjezdu do Ostravy jsme strávili tři čtvrtě hodiny hledáním haly, kde jsme měli hrát. Mezitím jsme sice našli tři další, ale žádná nebyl ta pravá. Nakonec jsme se ale díky domorodcům k vytoužené hale dostali. Kluci od pódia všechno stíhají rychle, takže když jsme přijeli, všechno už stálo a fungovalo.
Stejně jako v Olomouci jsme zvukovku absolvovali akorát my, Die Happy na to mají vlastní techniky, kteří jim nástroje nazvučí, a kapela přichází až na samotný koncert.
Oproti Olomouci byl ostravský koncert uvolněnější. Nevím, jestli to bylo lidma nebo tím, že už jsme měli ostrej start za sebou, ale šlapalo to líp.
Po koncertě se v šatně rozjel malý „pískací jam“, který nás inspiroval k myšlence, že bychom mohli pískat mezihru ve Váze muší. Zní to dobře, ale uvidíme, jestli do toho půjdeme i naživo.
Z Ostravy jsme vyrazili někdy po jedné hodině v noci směrem k domovu. Cesta probíhala opravdu „nádherně“, v dodávce se ne a ne ustálit teplota, takže jsme chvíli trpěli hroznou zimou a za moment to tam bylo zas jak v sauně. V jednu chvíli se nám sice podařilo teplotu ustálit na celkem příjemných dvaceti stupních. Jak jsme ale měli zjistit za chvíli, nebylo to nadlouho.
Na pětasedmdesátým kilometru před Prahou nám totiž tím neustálým upravováním teploty došla zčistajasna nafta. Vzhledem k teplotě venku, jsme takřka okamžitě začali klepat kosu. Nezbylo nám než se zabalit do dek, začít obtelefonovávat všechny, kdo s námi vyráželi z Ostravy, a doufat, že někdo z podpůrného týmu nás brzy dojede.
K našemu velkému štěstí se ukázalo, že chlapík od barů, co jezdí se zásobovacím kamiónem, je jen dvacet kilometrů za náma. Z vidiny mrazivé noci na silnici tak nakonec bylo pouhých dvacet minut. Nejlepší na to všem bylo, že když nás vzal do vleku, zjistili jsme, že benzínka byla hned za kopcem...
Když jsme načepovali, musel nás ještě roztáhnout nějaký Němec – a pak už konečně hurá domů! V Úvalech jsme byli něco po páté, rychle jsme vyložili a v šest už jsem chrupkal.
(společně s kapelou Die Happy)
Když jsme vyráželi ve čtvrtek do Liberce, napadlo mě (Štěpána – pozn. red.), že bychom si s sebou mohli vzít fotbalovej míč a zkrátit si fotbálkem čas před koncertem. Mno a hned v Liberci jsme objevili vedle šaten ideální prostor na menší mač. Jak se ale ukázalo zas tak ideální nakonec nebyl. Byl to takový trojúhelníkovitý betonový plácek, v jehož zúžení byla na stropě betonová konstrukce podpírající tribuny. A já hned začal ostatní burcovat.
Všichni se nadšeně chytli, a tak jsme se hned pustili do hry. Když se ale hned v první minutě řítil Jack (banjista Honza Bártl – pozn. red.) s maximálním nasazením na branku – a při tom ještě bojoval o balón s Márou -, napálil to v plný rychlosti hlavou právě do tý betonový konstrukce, která vyčuhovala ze stropu. V momentě, kdy ho ten beton čapnul a hodil s ním o zem, spadnul tak blbě, že si přisedl nohu – a kromě ohromný boule na hlavě si zvrtnul kotník, zlomil lýtkovou kost, kůstku v kotníku a natrhl vazy...
To všechno jsem se ale dozvěděl až později. Ze začátku jsme nevěděli, která bije, a tak jsme se mu všichni jen smáli. Jack byl ale úplně bílej a bylo vidět, jak ho to bolí, takže nám hned došlo, že to není žádná prdel. Zavolali jsme záchranku, která ho odvezla do nemocnice. Odtamtud nám pak volali, že je to na operaci. Nakonec ale kvůli koncertu zvolili dočasný řešení a nohu mu dali prozatím jen do dlahy a přivezli nám ho zpět s tím, že se nechá operovat až se v pátek vrátíme domů.
Koncert tak odehrál v sedě s nohou nahoře a druhý den někdy ve dvě hodiny odpoledne šel pod kudlu v nemocnici v Brandýse nad Labem, kde máme známého doktora. Dneska (V neděli 11. 11. – pozn. red.) už nám volal, že je všechno v pohodě.
Fotbálek jsme ale hráli i po Jackově zranění. Víc jsme se skamarádili s Die Happy, takže si s náma čutnul i jejich kytarista Thorsten.
Když jsme se pak před naším koncertem koukali tak jako vždycky na Die Happy, uvědomili jsme si, že jsme fakt rádi, že s námi tohle tour jeli, že jsme mohli lidem přivézt super kapelu, která baví nás i je.
Na rozdíl od ostatních kapel my za svý „předkapely“ platíme a nezvyšujeme kvůli nim vstupné, naopak se ho snažíme držet stále stejné. Když tak hledáme skupinu, která s náma pojede, nekoukáme na to, aby nás to nic nestálo, ale vybíráme podle toho, aby to nám i lidem něco dalo. Tím pádem do toho musíme investovat i nějaké ty finance. A myslíme, že v případě Die Happy to byla opravdu dobrá volba. Hrajou hodně dobrou muziku a speciálně to jejich intro nás fakt baví. Jede jednoduchý sampl a postupně do něj nastupuje kytarista, bubeník a basák až se sampl kompletně přelije v živou hudbu a nastoupí Marta. Opravdu jednoduchej ale pořádně údernej začátek.
Co se týče našeho koncertu, musíme opět vyzdvihnout skvělý publikum! Zároveň jsme v Liberci hráli zatím asi v nejlepší hale – a to jak z hlediska zvuku a akustiky, tak zázemí.
Samotnej koncert byl – až na nějaký organizační problémy – naprosto v pohodě. Jak už jsme říkali minule, trochu si hrajeme se setlistem – a rozhodli jsme se, že budeme začínat Průvodem a můžeme-li soudit podle reakcí lidí, všem se to líbí, možná že dokonce reagujou i víc. Celkově jsme písničky trošku promíchali, změnili postavení a koncert má tak ještě větší grády.
(společně s kapelou Die Happy)
V Liberci se nám rozbila hlavní LEDka. Firma, která nám ji dodala, ale zareagovala výborně a do Budějovic přivezla úplně novou s ještě lepším rozlišením, než jaké měla ta rozbitá, takže už to teď vypadá skoro jako televize.
Jackovu absenci (banjista Honza Bártl si při fotbálku před libereckým vystoupením zlomil nohu, více zde – pozn. red.) jsme se rozhodli vyřešit tak, že ho nebude nikdo nahrazovat po celý koncert, ale jen asi ve třech nebo čtyřech písničkách, kde by to banjo fakt chybělo, za Jacka zaskočí náš zvukař a bývalý banjista Divokýho Billa Ondra Pospíšil, který tak bude běhat mezi pódiem a zvukařským pultem. A tuhle variantu jsme praktikovali právě při koncertu v Budějovicích.
Jak to bude během zbývajících čtyř koncertů po Čechách se ještě teprve uvidí, protože Jack už se cítí být v pořádku – a pokud mu to nikdo vysloveně nezakáže, chtěl by ty zbývající čtyři koncerty odehrát s náma. Bohužel ale na 97,6% nepojede zbytek šňůry za hranicema, ale ty 2,4 % nám stále dávají naději... :-)
Páteční koncert byl náš poslední společný s Die Happy. Zapařili si na náš koncert a potom jsem si všichni společně dali panáka na rozloučenou, Štěpán se objímal s Martou a ještě jsme trochu pokecali.
Musíme říct, že byli z naší společný šňůry nadšený. Měli tu i několik samostatných koncertů po klubech pro tři sta čtyři sta lidí a byli hrozně rádi, že mohli jet s náma a vyzkoušet si hraní i v Čechách pro zhruba stejně početný publikum, před jakým jsou zvyklí hrát doma v Německu. Měli taky velkou radost z toho, jak je přijalo naše publikum.
Stejně jako jsme se dost naučili od Levellers (a teď se od nich zase učit budeme), hodně nám jako kapele dalo i společný vystupování s Die Happy. Mají ke všemu řádně svědomitý přístup, který přesně odpovídá jejich německému naturelu, všechno musí být zkrátka „pünktlich“.
Hodně mě (Romana, pozn. red.) bavilo, jak fungovali jejich technici. Vždy odvedli skvělou práci. Navíc maj' spoustu věcí fakt vychytanejch. Třeba jejich case na kytary – obrovská nádherná bedna, kam se vešlo sedm elektrik a tři basy, který se pak ani nehnuly... a to jsem to zkoušel fakt fest! Pak se to jen zavřelo, hodilo do auta a mohlo se s tím dělat prakticky cokoliv, aniž by nástrojům hrozila jakákoliv újma. K téhle bedně pak patřila ještě jedna, kde byly všechny ostatní věci potřebný pro kytary – struny, dvě ladičky a podobně.
Když pak toho technika pozoruješ, s jakou samozřejmostí a rychlostí mění třeba struny u kytar, tak jenom zíráš. Lidi, který se o všechny tyhle věci staraj', tvořej druhou stránku koncertů a já bych byl moc rád, kdybychom se k takovéhle efektivitě a profesionálnosti taky někdy dopracovali. Musíme se ale ještě hodně učit.
Die Happy měli samozřejmě taky svýho vlastního zvukaře, kterej jim dělá pódiovej zvuk. Na něm nás zaujalo, že měl na každým koncertě decibelometr – a to hned na dva způsoby. Jeden klasickej analogovej a druhej digitální. U nás to není příliš obvyklý, ale třeba ve Švýcarsku nebo jinde po Evropě jsou ve všech klubech poměrně striktní pravidla na hladinu zvuku. Jakmile ji překročíš, dostaneš mastnou pokutu. Proto nás taky zvukař Die Happy upozorňoval, ať si na to dáme v Evropě pořádnýho majzla.
Vraťme se ale ještě k našemu pátečnímu koncertu. Až na Vaška Bláhu, který měl nějaký problémy s kytarou, nám všem perfektně sednul (Štěpán si dokonce vůbec poprvé vyzkoušel odposlech do uší a náramně si to užil :-). Už jsme si vychytali sled písniček a stejně tak i fungování scény, kterou jsme před tour neměli vůbec možnost vyzkoušet, a tak to bylo trochu narychlo. Nicméně v Budějkách už všechno dohromady – projekce, světla, muzika i fórky – klaplo naprosto perfektně, dokonce přijel i „Polobůh“ (zasvěcení vědí). Další haly se tak mají určitě na co těšit!
(společně s kapelou Levellers)
Roman: Praha byla výborná. Tak jako zatím všude, byli i v Praze skvělý lidi, díky nimž jsme si to mohli opět pořádně užít. Jako první hráli Levellers, který se mi moc líbili, ale ještě lepší bylo, když nám Mark pokřtil při přídavcích DVD a pak jsme si všichni společně dali Žoldáka s anglickým refrénem.
Když se kouknu zpětně na všechny koncerty, tak ten pražskej byl zatím asi vůbec nejlepší. Už v Budějovicích nám to pěkně klapalo, ale Praha byla v tomhle ještě o notnej kus lepší. Všichni už totiž naprosto přesně víme, jak a co hrát, už máme zažitý pořadí písniček i všechno okolo toho, tím pádem se nemusíme ohlížet na nic jinýho a soustředit se jen a pouze na hraní a na lidi. A musíme říct, že co jsme zaslechli z pódia, tak se lidem i moc líbila naše scéna, která konečně funguje opravdu tak, jak má.
Zároveň taky určitě stojí za zmínku, že jsme v průběhu tohohle tour výrazně zkrátili naše proslulý dlouhý pauzy mezi písničkama. Už tolik nekecáme a neladíme a snažíme se, aby to pořádně odsejpalo. Zdá se, že si toho lidi cení. V průběhu prvního týdne se všecko dolaďovalo a upravovalo. Třeba setlist, který jsme si stanovili na soustředění, se dost zásadně proměnil. Já během koncertu hodně koukám po lidech, jak reagujou na tu kterou pecku.
Po koncertě si pak sednu a udělám si k jednotlivejm písničkám poznámky typu – tahle by měla přijít dřív, tahle je klidnější, tak ji dáme na odpočinek třeba do půlky setlistu a tak podobně. Hodně o tom mezi sebou mluvíme, od začátku jsme tak udělali už spoustu změn a Praha nám dokázala, že to byly změny k lepšímu. Je pravda, že nemáme žádnou novou písničku, takže to musíme holt dohánět těmahle věcma. Od minulýho roku jsme se nezastavili, takže na nový pecky nebyl ještě pořádně čas, ale věřím, že příští turné už pojedeme s novými songy.
Štěpán: Pražskej koncert byl zároveň jedinečnej v tom, že jsme hráli prakticky jako doma. Měli jsme tam tedy spoustu známých, čemuž odpovídala i délka guestlistu. Byla tak o něco větší tréma, speciálně já jsem byl jak na jehlách už dvě hodiny před koncertem, ale o to to pak bylo lepší. Lidi nás ani na chvíli nenechali zabývat se trémou nebo být nervózní, byli skvělý, za což jim i touhle cestou děkujeme!!! Byl to pro nás opravdu nezapomenutelnej zážitek.
Dobře to bylo poznat po koncertě, když jsme se v kapele všichni shodli, že tenhle koncert nám všem sednul stejně skvěle. A necejtili jsme to tak jenom my, ale i všichni lidi okolo nás – a samo sebou i fanoušci. Když jsme se během koncertu podívali do kotle, měli jsme pocit, že lidi z nás opravdu cejtí, jak dobře se nám hraje. Jedinou drobnou vadou na kráse byl menší incident, kterej se stal přímo před náma, když se tam dvě holky začaly mezi sebou tvrdě prát o místo. Nakonec to museli vyřešit až securiťáci, když jednu z nich vyvedli z kotle pryč.
Roman: Moc nás taky potěšilo, že se vrátil Jack, který s námi odehrál celý koncert v sedě na židli a pojede s náma i zbývající tři český vystoupení.
Co se týče Levellers, je vidět, že náš vztah je opravdu dobrej. Moc jsme se na ně těšili a stejně tak se těšili i oni na nás, takže když jsme se konečně v pondělí odpoledne sešli, bylo to plný vítání, objímání a pozitivních emocí.
Fakt je tedy ten, že v porovnání s tím, jak reagovali lidi na nás, byli vůči Levellers relativně chladný. Vypadalo to, že jejich fanoušků tam asi zas tak moc nebylo. Je možný, že kdyby si udělali vlastní koncert třeba v pražský Akropoli, že na ně přijde úplně jiný publikum, který zase nemusí nás.
Ale tyhle koncerty nejsou tolik o tom, aby na Levellers lidi řvali jako šílený, spíš se je snažíme představit více lidem, než kolik by jich tady na ně normálně přišlo. Levellers jsou kapela světovýho formátu, se kterou se my vůbec nemůžeme rovnat. Pro nás je pocta, že si s nimi můžeme zahrát, a ještě víc pro nás znamená to, že je můžeme považovat za přátele. Nejsou zpychlí a vůbec neřeší, že u nás koncerty otevírají.
Myslím, že díky vystupování s náma, získají spoustu dalších fanoušků, že na ně u nás příště přijde víc lidí. A to samý očekáváme i v případě Die Happy. To je taky ten hlavní důvod, proč jsme podzimní tour pojali v takovémhle duchu. Ať si každej myslí, co chce, nejde nám o výdělek ani o prestiž, jde nám o to, abychom si vzájemně pomohli a udělali si radost! Pokud tohle všechno klapne, tak už vůbec nezáleží na tom, jak to dopadne finančně. Můžeme říct, že Levellers nejsou vůbec levný, ale o to v tomhle případě vůbec nejde....Hlavní je radost naše, jejich i fanoušků!!
(společně s kapelou Levellers)
Roman: V Brně jsme odehráli opět skvělej koncert pro cca dva a půl tisíce lidí – a to v basketbalový hale Vodová, která nás jako prostor fakt bavila. Zase jsme společně s Levellers pokřtili živák a DVD a to dokonce ještě rychleji než v Praze – Mark řekl něco ve smyslu, že tady křtí náš živák a hned to hodil do lidí, takže to byl takovej opravdu rychlokřest. Rychlejší jsem snad ještě nezažil a asi už ani nezažiju. Pak jsme si stejně jako v Praze zahráli společně Žoldáka.
Levellers hráli opět před náma a musím říct, že když jsem se na ně byl podívat (koukám vždy na celej koncert a odcházím dvě až tři písničky před koncem), lidi na ně reagovali mnohem víc a líp než v Praze. Možná by to mohlo být tím, že už jsme v Brně společně hráli – bylo to asi před dvěma lety na Výstavišti. Každopádně dost lidí přišlo v Brně přímo na Levellers.
Po koncertě jsme si dali s Levellers moc příjemnou kalbičku přímo v šatnách haly. Původně chtěli někam jít už v pondělí v Praze, ale vzhledem k tomu, že jsme museli v úterý brzo ráno vstávat, aby se všechno stihlo, nechali jsme to až na brněnský koncert a myslím, že jsme jim ten pondělek víc než vynahradili.
Skvěle jsme si popovídali a hlavně taky potrénovali angličtinu. Třeba Vašek mluvil fakt výborně. Všichni se učíme, někdo to dává míň, někdo víc, ale rozhodně jsme od našeho posledního společného setkání udělali všichni velkej pokrok, což sami Levellers ocenili.
Jsou pro nás asi těmi nejlepšími učiteli. Máme spoustu společných témat, o kterých se můžeme bavit, a hlavně už jsou od nás zvyklí, že když zrovna nevíme, jak se ta která věc řekne anglicky, tak se k ní společnými silami – rukama nohama – vždycky nějak dobereme. Je prima, že vůbec neřeší, že neumíme anglicky úplně nejlíp, důležitý je, že se nějak domluvíme. Když třeba vidí, že jim nerozumíme, tak tu větu zjednoduší. O to líp si pak ty slovíčka a fráze pamatujeme.
Výborná věc je, že tentokrát přijel s Levellers i Dave, což je jejich manažer pro Anglii, který se stará i o pár dalších kapel a muzikantů. Když nás viděl hrát v Praze, hned za námi přišel a řekl, že by nás moc chtěl na festivalu Beautiful Day, kde už jsme hráli minulej rok na přání Levellers. Tentokrát nás tam chce ale přímo on, protože ho náš pražskej koncert vyloženě nadchnul a pořád nám povídal, jak se mu hrozně líbíme. V Brně mi říkal totéž i Mark – s tím, že by moc chtěl, abychom si tam s nimi zahráli alespoň jednu písničku.
A právě během té kalbičky po koncertě jsme se s Levellers naučili jednu jejich písničku – konkrétně Beautiful Day. Dali jsme si pár panáků, já jsem jim řekl, že se mi tahle pecka fakt líbí, oni nám ji zazpívali a za chvíli jsem ten text už uměli i my. Beautiful Day bychom tak s nimi teď měli hrát společně – stejně jako oni s námi hrají Žoldáka. Pokud se tu skladbu pořádně naučíme během těch dvanácti hodin, co zbývají do dalšího koncertu, tak už ji s Levellers budeme hrát v Pardubicích. Věříme tomu, že to dáme levou zadní :-).
Když jsme se pak s Markem bavili dál o tom jejich festivalu, vypadlo z něj, že by chtěl, abychom hráli dokonce na hlavním stagei. Řekl jsem mu na to, že to přeci nejde. V zahraničí jsme nuly, nikdo nás nezná, a tak nemá smysl, abychom se hned drali na hlavní stage. On se ale nechtěl nechat přesvědčit a pověděl mi na to, že se to nějak zařídí. Mno, tak tedy uvidíme...
To ale nebylo všechno. Mark nám totiž navrhl, že by nám mohl zařídit ještě pár koncertů okolo Londýna, a krom toho se také zmínil, že uvažuje o tom, že by nás vzali s sebou na další velkou šňůru po Anglii (tedy na koncerty pro dva až tři tisíce lidí), kterou pojedou příští rok.
Je to pro nás obrovská výzva! Musíme do toho dát maximum. Když se nám to povede a budeme se líbit zahraničním promotérům, tak se můžeme dostat zase někam jinam, někam dál. Nejde nám o to, abychom na tom vydělávali. Jde o to, hrát ještě někde jinde, získávat zkušenosti.
Sám Dave nám pak říkal, že si nemyslí, že by byl problém v tom, že zpíváme česky. Bohatě prý stačí, když dáme jednu pecku anglicky společně s Levellers a zbytek budeme zpívat po našem.
Sami se snažíme objíždět okolí našich hranic a získávat zkušenosti v zahraničí. Když zaujmeme třeba teď v sobotu ve Vídni, budeme mít otevřený další dveře. Když ne, nic se neděje, ale o to víc se budeme snažit dál.
Úterní pokoncertní posezení s Levellers se tedy náramně vyvedlo. Naše parta se propletla s jejich partou a vzájemně jsme se zas o kus líp poznali. Učili jsme se třeba uvádět písničky v angličtině a oni se totéž učili v češtině, což byla docela legrace. Mark už něco umí, po písničkách říká „Díky!“ a na úvod koncertu prohlásí to svoje „Dobrzý den“, tak jsme ho naučili ještě něco navíc jako třeba „Ahoj parto!“. Plánovalo se, povídalo a všichni dohromady z toho máme skvělej pocit. Těšíme se, co přinesou další dny. Tohle prolínání kultur nás všechny totiž opravdu baví.
(společně s kapelou Levellers)
Cesta do Pardubic proběhla jako vždy v pořádku. Po příjezdu do moc pěkný pardubický haly, jsme si dali zvukovku a po ní jsme pozorovali trénink malých krasobruslařek. Těm mohlo být tak od čtyř do osmi let a učily se tam svoje první otočky a dvojitý axely, což bylo chvílema docela vtipný. Ale nic proti nim, to, co dávaly některý z nich, by se mně nebo jiným klukům z kapely jen tak nepovedlo.
Po nich pak přišli asi desetiletý hokejisti a někdy k večeru následoval ještě trénink dorostenců, takže jsme měli o zábavu celé odpoledne postaráno.
Spousta kluků z kapely ale místo pozorování krasobruslařských a hokejových nadějí zvolila radši spánek. Je vidět, že náročnost turné se na nás už začíná pomalu podepisovat.
Když už nás pozorování mladých hokejistů omrzelo, objevili jsme nahoře v hale hospůdku s kulečníkem, takže jsme si hned dali společně s Levellers pár partiček. Co vám budu povídat, mají to v malíku. Tím pádem naše vzájemné měření sil dopadlo jednoznačně v jejich prospěch – nebo alespoň v mém případě.
Levellers pak společně s Lukášem (Lukáš Toman, stálý host Billů hrající na didgeridoo – pozn. red.) přešli z obyčejného kulečníku na tzv. „killer“. Ten spočívá v tom, že hraješ, dokud ti padají koule do díry, když se ti to nepovede ztrácíš život (dohromady máš tři) a na řadu se dostává tvůj protihráč. Kdo dřív ztratí všechny tři životy, prohrál. Je to docela rychlá, ale hodně zábavná hra.
Koncert Levellers byl opět dle mýho názoru bezchybnej, nemám, co bych mu vytkl. Jen jsme zatím ještě společně nehráli jejich pecku Beautiful Day. Dohodnutí na tom sice jsme, ale nějak z toho prostě sešlo. Uvidíme, snad se to podaří při zahraničních štacích.
Pro mě se Štěpánem byl pardubický koncert výjimečný v tom, že se tam na nás přišli podívat naši rodiče. Vždycky se snažíme dát do koncertů všechno, takže nemůžu vyloženě říct, že bychom se snažili víc než obvykle, ale minimálně jsme měli o to větší motivaci. Vše dopadlo k oboustranné spokojenosti, takže pohoda...
Na závěr našeho koncertu si s námi Levellers dali zase Žoldáka, což bylo samozřejmě jako vždycky super. Jen křest nám tentokrát nevyšel, protože jsme u sebe v tu chvíli neměli žádná DVD.
Po koncertě někdo spunktoval decentní afterparty v oné hospůdce, kde jsme předtím hráli kulečník. Příjemně se to rozjelo a my jsme zase skončili u tága a koulí, tentokrát jsme ale hráli o peníze. Už jsme se „nezdržovali“ obyčejným kulečníkem a rovnou začali hrát „killer“. Jackovi teď přálo štěstí – možná jako drobná satisfakce ze ten nešťastný Liberec – a ač hrál o berlích všechny hravě porazil a jako absolutnímu vítězi mu právem náležel celý bank, kde bylo víc než litr. Od teď už kulečník o peníze hrát nebudeme...
Domů jsme pak přijeli hrozně pozdě – až někdy okolo šestý, takže jsme se před posledním českým koncertem nijak zvlášť nevyspali.
(společně s kapelou Levellers)
Do Plzně jsme vyráželi už někdy okolo půl dvanáctý, takže jsme spánkový deficit z Pardubic nesmázli. Nezbylo nám teda nic jinýho než to dospat v Plzni po zvukovce v šatnách. Krom vyspávání jsme si v pauze mezi zvukovkou a koncerty zahráli s Lukášem (Lukáš Toman, stálý host Billů na didgeridoo – pozn. red.) a Markem z Levellers „Macháčka“. Hráli jsme ale jen tak pro legraci, žádný pití ani peníze. Speciálně o peníze se, myslím, po čtvrtku už nikomu – snad možná s výjimkou Jacka :-) – hrát nechtělo.
Co se plzeňského publika týče, bylo naprosto výborný. Nechci se tím nikoho dotknout nebo nějak shazovat fanoušky, kteří nás podpořili na předešlých koncertech – všichni byli skvělý!!!, ale Plzeň byla prostě nejlepší.
Nevím, jak to ti Plzeňáci dělaj', možná je to tím pívem, ale jejich podpora byla opravdu ohromná – a to nejen když jsme hráli my. Moc pěkně reagovali i na Levellers, kteří nám pak po koncertě sami říkali, jaký byli dneska ty lidi príma.
Myslím, že tahle příjemná a uvolněná atmosféra v publiku je dostatečně výmluvnou charakteristikou toho, jak oba koncerty proběhly, takže je asi nemá smysl víc popisovat. Byl to fakt luxus!
Po koncertě jsme trošku zapařili v chodbách haly společně s Levellers a s kamarády, kteří se na nás do Plzně přišli podívat, takže jsme domů zase nedorazili nijak zvlášť včas. V Úvalech jsme byli někdy okolo pátý ranní.
Teď už je to takový, že jsme fakt na tour. S Levellers jsme vlastně furt spolu, navštěvujeme se vzájemně v šatnách, který máme hned vedle sebe a díky tomu rychle opadl ten prvotní ostych z mluvení v angličtině. Většina kluků z kapely už mluví naprosto v pohodě, což je fakt super.
Kecáme tak o všem možném a angličtina nás v tématech k rozhovoru ani společných fórech rozhodně neomezuje. Když to porovnám s naší předešlou společnou šňůrou, je to mnohem lepší. Mnohem víc jsme se sblížili, z čehož máme jak my, tak oni velkou radost.
(společně s kapelou Levellers)
V sobotu už jsme na sobě trochu cítili, jak jsme z toho koncertního nášupu vyřízený – přeci jen nás čekal třetí koncert během tří dnů a to včetně dlouhýho a únavnýho cestování. Mno a taky si musíme přiznat, že už jsme po těch letech koncertování trochu opotřebovaný. :-) Hodně je to daný taky tím, že když jsme teď dodělávali DVD, měli jsme pohodičku, z který jsme vlítli do těžkýho koncertního zápřahu. Ale furt to není tak hrozný. Pořád jsme ještě mladý a silný kluci! :-)
Původně jsme měli do Vídně jet už s Nightlinerem (luxusní autobus, který si Billové pronajali na evropskou část svého tour – pozn. red.). Bohužel se ale ten, který jsme měli objednaný , porouchal a náhradní to nestihl dřív jak v neděli. Dali jsme to teda tak, jak jezdíme po Čechách – dvěma dodávkama a autem.
Vyrazili jsme někdy okolo dvanácté a jeli jsme to asi pět a půl hodiny. Cestou jsme tedy stihli skouknout rovnou tři filmy. Nejdřív jsme se dívali na dokument Metallicy z natáčení alba St. Anger. A musím přiznat, že nás tenhle film dost dostal, viděli jsme ho už asi před dvěma lety, ale teď to bylo intenzivnější. Všechny ty jejich brutální hádky během nahrávání a pohled do zákulisí takhle velký kapely bez obalu, to bylo fakt hustý!
Na uklidnění jsme si pak pustili Rok Ďábla, což bylo fakt super. Viděli jsme to po dlouhý době a znova jsme se nasmáli. Jako poslední jsme si pak dali koncert Guns N'Roses z Tokia. Ten jsme ale nedokoukali, protože jsme mezitím dorazili do Vídně a museli jsme hledat klub.
Nakonec jsme tam dorazili o trošku pozdějc, ale všechno bylo v pohodě. Levellers už měli po zvukovce. My jako předkapela jsme na ni měli jen chvilku, ale všechno jsme zvládli v klidu. Je to teď už takové rychlejší. Klub byl relativně malý, takže to ani není potřeba tolik řešit jako ve velký hale pro několik tisíc lidí.
Když bych měl vídeňský klub k něčemu přirovnat, řekl bych, že to je dost podobný prostor jako třeba Akropole nebo nové Rock Café. Nebylo to tam teda tak pěkný jako v těchhle klubech, ale kapacitou to bylo, řekněme, rovnocenný. Vešlo se tam nějakých šest set sedm set lidí.
Původně jsme byli domluvení, že budem hrát tři čtvrtě hodiny, ale nakonec jsme hráli dokonce hodinu. Když jsme začali, postávali lidi pár metrů od pódia a jen zvědavě koukali, ale za chvíli už byli úplně vepředu, skákali, pařili a bylo vidět, že je bavíme. Bylo to tak skoro stejný, jak když bychom hráli v českým klubu s jediným rozdílem, že domácí publikum je prostě lepší než jakýkoliv zahraniční – minimálně třeba proto, že nám rozumí.
Po koncertě nám Michal, náš manažer, říkal, že si lidi dokonce pobrukovali. Měli jsme z toho opravdu radost, dali jsme do toho všechno a oni nám to tím, jak na nás reagovali, bohatě oplatili.
Na koncert Levellers jsme koukali asi jen do půlky, protože jsme spěchali domů. Mezitím jsme si tedy ještě všechno sbalili a nanosili do auta – jako předkapela se o všechny tyhle věci musíme starat sami. Není to pro nás ale nic novýho, protože to takhle děláme většinou i na svejch koncertech doma v Čechách.
Během zpáteční cesty jsme na Jurdovo výslovné přání dokoukali ty Guns N' Roses. Pak jsme vyzkoušeli několik dalších filmů, ale nic nás ne a ne zaujmout. Nakonec se to povedlo až filmu s Melem Gibsonem Po čem ženy touží. U toho jsme se fakt hodně pobavili.
Domů jsme dorazili docela brzo, už někdy okolo třetí. Jediný, co nám – nebo spíš našim řidičům – poněkud zkomplikovalo cestu, byla hustá mlha, která padla asi sto kilometrů před Prahou a vydržela až do Úval. Byl jsem fakt rád, když jsme do Úval dorazili bez úhony, protože tahle cesta byla fakt náročná.
Poměrně dost času nám pak zabralo vyklízení dodávky. Přeci jenom jsme v ní žili dva tejdny, takže tam měl každý hromadu krámů – deky, polštářky, bedýnky... Ale nebylo to nijak složitý a všechno proběhlo do pohody.
Když dáváme dohromady tenhle zápisek, už ale sedíme v patře na zádi našeho nového cestovního korábu. Přede mnou je asi šestnáct nebo sedmnáct postýlek (jsou ale docela veliký, takže si myslím, že se na nich vyspíme bez problémů), krom nich je tu ještě telka a kožená sedačka do půlkruhu. Dole jsou pak kožené sedačky se stolečky.
Je to fakt super, akorát trochu jako pro trpaslíky, ale určitě si na to zvyknem. Věřím, že žádný psycho nebo ponorku z toho snad mít nebudeme. Zatím se to řeší alkoholem a uvidíme, jak to dopadne ve chvíli, kdy už na to bude alkohol krátkej. Ale spíš než v ponorku věřím v to, že nás tahle cesta hodně stmelí dohromady.
Čeká nás teď asi naše nejnáročnější šňůra, hrajeme totiž šest koncertů v šesti dnech. Nejvíc jsme doteď hráli asi čtyři ve čtyřech dnech... a pak taky pět koncertů ve dvou dnech, ale to se s tímhle nedá srovnávat. Teď musíme navíc absolvovat několik opravdu náročných přejezdů. Ale co jsme se bavil s Levellers – a co vím ze svých zkušeností -, tak to kapely takhle naprosto běžně jezdí. Je to tak nejlevnější a nejefektivnější. Myslím, že bychom to tedy měli zvládnout i my. Držte nám palce.
(společně s kapelou Levellers)
Do Švýcar jsme vyrazili z Úval okolo půlnoci. Cesta probíhala výborně, chvíli jsme pařili, ale protože jsme byli všichni celkem unavení, šli jsme si někdy kolem třetí čtvrtý hodiny ranní lehnout. Autobus je super, jenom si tam připadáme trochu jako v Hobitíně, protože je to tam fakt malinký, neplatí to však o postelích, který jsou velký dost a spí se na nich pohodlně.
V pondělí někdy okolo poledne jsme se probudili přímo před švýcarským klubem, kde jsme měli ten večer hrát. A klub to byl opravdu pěknej! Město Pratteln se nachází asi hodinu cesty od Curychu v průmyslové zóně. Tomu odpovídá i prostor, kde se nachází klub Z7. Prakticky to je bývalá tovární hala předělaná na klub – a to opravdu luxusním způsobem. Všichni jsme z něj byli nadšení a moc se nám tam líbilo – i Levellers, kteří tam hráli poprvé.
Ještě než jsme šli na pódium, upozorňovali nás Levellers, že Švýcarům trvá relativně dlouho, než začnou reagovat. Nicméně po třech písničkách už jsme je měli a všichni pařili s námi. Možná k tomu přispělo i to, že – pokud to jde – snažíme se uvádět písničky v angličtině, aby lidi aspoň zhruba věděli, o co jde.
Na náš koncert tam mohlo být zhruba tři sta až čtyři sta lidí. Odhadovalo se to ale blbě, protože je to ohromný prostor pro takových patnáct set až dva tisíce lidí. Publikum bylo ale moc příjemný, dokonce s námi zkoušeli zpívat, což se nejvíc osvědčilo při pecce Alkohol, která je taková mezinárodní... nebo alespoň její název. Trošku nás ale překvapil věkový průměr, který se mohl pohybovat někde mezi čtyřiceti a padesáti lety. Ale je pravda, že Levellers hrajou už tak dlouho, že na tom asi není nic divnýho. Mladý lidi do pětadvaceti let byli ale samozřejmě taky, jen jich nebylo moc. Dokonce se nás přišlo podívat pár Čechů a jedna postarší Slovenka, takže jsme si mohli pokecat i v naší mateřštině, což za hranicemi potěší dvojnásob.
Co se týče zvuku a zázemí, bylo všechno skvělý. Jediný problém byl v tom, že se ve Švýcarsku nesmí přesáhnout zvuková hladina 100 decibelů, což znamená že hraješ fakt potichu. Ticho bylo tak i na pódiu, a to je pro nás poněkud nezvyklý. Ale takovýhle jsou prostě ve Švýcarsku pravidla a nám nezbývá než je respektovat.
Když bychom měli porovnat tenhle Švýcarský klub s klubíky u nás doma, určitě musíme zmínit lepší organizaci – ostatně co taky čekat od Švýcarů, že?:-) Další plus je, že ve Švýcarsku jsou většinou kluby dotované státem (stejně tak je to i v Holandsku, ale nevíme jistě, jestli to platí i v Belgii), tím pádem se neřeší finance tolik jako u nás a klub tak si tak může dovolit opravdu dobrej zvukovej aparát.
Úplně normální tam taky je skutečnost, že v backstagei je krom nezbytných sprch (ty začínají být standardem i v českých klubech) taky pračka, sušička a kuchyň, kde se vaří jen pro vystupující kapely. Mají to prostě na opravdu vysoké úrovni.
Po koncertě jsme trošku zakalili, ale už ve dvě v noci jsme vyráželi směr Belgie, protože nás čekala opravdu dlouhá cesta. Musíme říct, že se nám ve Švýcarsku – krom těch decibel, který nás trošku štvali – fakt líbilo!
(společně s kapelou Levellers)
Při odjezdu ze Švýcarska jsme se od našeho tour managera Tschepitze dozvěděli, že v jedenáct dopoledne budeme měnit autobus, protože ten, kterým jsme jeli, měl nějaký špatný brzdy. V jedenáct jsme se tedy potkali na nějaký benzínce s druhým autobusem a museli jsem přeložit celý náš náklad. De facto máme tedy už třetí autobus (jeden se porouchal ještě než jsme vyrazili).
S novým autobusem jsme dostali také nového řidiče, respektive řidičku – asi pětadvacetiletou velmi studenou blondýnu, která se na rozdíl od předchozího řidiče s nikým moc nebaví, maximálně hodí jen drobný úsměv a věnuje se dál řízení. Je docela vtipný, že takovej kolos řídí drobná dívenka. Levellers nám ji dokonce trošku závidí a jsou na nás naoko naštvaný, že máme za volantem takovou pěknou slečnu...
Během zbytku cesty se už žádná další komplikace nekonala a za pár hodin jsme dorazili do městečka Dranouter, kde jsme měli ten večer hrát. Jako velká zajímavost nám přijde fakt, že na hlavním náměstí, uprostřed města, stojí starý kostel se stále funkčním hřbitovem. To se jen tak nevidí. Si představte, že bysme měli kostel s hřbitovem třeba přímo na Václaváku...
V Dranouteru jsme hráli v klubu Muziekcentrum, který patří chlapíkovi, co dělá promotéra jednoho z největších, nejznámějších a také nejstarších belgických folkových festivalů Folk Festival Dranouter.
Nakonec jsme tu hráli akusticky – a to jak my, tak Levellers. Musíme říct, že jsme si to užili a zvládli to do pohody. V sedě na židličkách a v komorní atmosféře, která v klubu byla, se nám hrálo moc příjemně. Byla to pro nás zase další nová zkušenost. Fajné to bylo také v tom, že jsme se rozhodli nepoužívat kopák. Marek (Žežulka – bubeník Divokýho Billa, pozn. red.) ho nahradil obalem na harmoniku, takže to bylo trošku industriální a možná že o to zajímavější.
Co se týče publika, opět převažovali lidé nad čtyřicet let. Hráli jsme zhruba padesát minut a podle reakcí zhruba třísethlavého davu jsme se opět líbili, což nás moc těší! V publiku byl mimo jiné i manažer Pearl Jam pro Evropu – fakt príma týpek, co vypadá trošku jako Mr. Bean. Krom něj tam byl taky majitel klubu a zároveň promotér onoho folkového fesťáku. Vypadá to, že si nás tam možná příští rok pozvou, ale zatím bychom to neradi zakřikli. Celkově platí, že zatím všude, kde jsme hráli, jsme se líbili a dostali jsme nabídky na další koncerty. Jestli to vyjde se samozřejmě teprve uvidí, dopadnout to může jakkoliv. Ale o tom, jak hodně nás takovéhle věci těší, jistě vůbec mluvit nemusíme.
Tentokrát jsme si po koncertě dali trošku větší kalbičku než ve Švýcarsku, protože jsme nemuseli nikam pospíchat – ve středu totiž hrajeme v Rotterdamu, který není od Dranouteru příliš daleko. Začali jsme v příjemné hospůdce, která je součástí klubu, a pak jsme zaparkovali naše autobusy k sobě a pařili jsme v nich společně s Levellers. Někteří kluci z kapely šli spát dřív, ale většina nás vydržela až někdy do čtyř do pěti do rána. Když jsme se pak probudili, byli jsme už v Rotterdamu před klubem, což bylo docela příjemný zjištění.
(společně s kapelou Levellers)
V Rotterdamu jsme hráli v klubíku, který byl přímo u řeky, autobus tak stál asi jen půl metru od břehu, takže jsme museli dávat bacha, aby jsem náhodou nezahučeli do vody. Kousek od klubu byl most postavený vedle pozůstatků pilířů vybombardovaného mostu, které byly využity jako umělecká plocha. Byla tam kladka, která držela část nového mostu nad tím starým, a obrovské černé krabice zavěšené ve vzduchu. V noci to nebylo sice nijak nasvícené, ale to, jak to bylo rozměrné, bylo dostatečně efektivní samo o sobě. Bylo to opravdu obrovské, možná zhruba tak veliké jako neonové srdce, které bylo onehdá nad Pražským hradem.
Ještě před zvukovkou jsme se šli projít po městě, který je opravdu krásný a samozřejmě jsme šli taky hledat náš první coffee shop. Levellers nám poradili, kam máme jít. Bohužel jsme ale asi špatně poslouchali, protože jsme ho hrozně dlouho nemohli najít. A aby toho nebylo málo, hledal Roman se Štěpánem ještě zbytek party, která vyrazila do města o kus dřív než oni. Nakonec jsme se ale našli. A potom objevili konečně i ten coffee shop, kde jsme si dali kafčo a pokračovali v prohlídce města.
Po návratu do klubíku, který vypadal dost podobně jako starý Rock Café, jsme absolvovali zvukovku a připravovali se na koncert. Oproti klubům ve Švýcarsku a Belgii byl tenhle o dost menší a byl tak první, kterej byl vyloženě narvanej. Určitě tam bylo dobrých čtyři sta lidí, mezi kterými se našlo i pár Čechů, takže jsme si zase mohli pokecat v naší mateřštině.
Věkový průměr publika byl stejný jako na předešlých koncertech, takže byla většina lidí ve věku okolo čtyřiceti let – prakticky tedy ve věku Levellers, kterým je zhruba právě tolik. Jsou tedy zhruba o deset let starší než my – a to nejen věkem lidským, ale i hudebním. Jak jsme se tak porůznu bavili, zjistili jsme totiž zajímavou věc – totiž že Levellers vznikli v roce 1988, tedy přesně deset let před tím, než jsme vznikli my. Příští rok budeme mít tedy jubilejní výročí – my deset a oni dvacet let. Je zajímavý, že takovýhle věci si člověk začne uvědomovat až po nějaký době, co je s tou druhou kapelou, a vzájemnej vztah pak dostává zase další nový asociace.
Samotný koncert byl – tak jako všechny předtím – super, ale musíme přiznat, že v Holandsku na nás lidi reagovali ještě o kus nadšeněji než v Belgii a Švýcarsku. Po koncertě jsme si – tak jako ve všech klubech – dali všichni spršku. Sprchy v klubech nejsou samozřejmě žádná novinka ani u nás, ale nesporná výhoda všech zahraničních klubů, kde jsme hráli, byla ta, že budova, kde klub byl, byla koncipována vyloženě jako hudební klub.
Nebylo to nic (s výjimkou tovární haly ve Švýcarsku), co by bylo na klub teprve dodatečně předěláno, takže zázemí bylo opravdu velmi dobrý. Samozřejmostí také bylo, že kdekoliv jsme zastavili, byli připraveni i na náš autobus, který okamžitě připojili na zdroj energie, aby mohl plnohodnotně fungovat.
Po očistě jsme společně s Levellers ještě asi do dvou zůstali v klubu na afterparty s reprodukovanou hudbou. Pak – protože už zavírali – někteří z nás vyrazili do irské hospůdky v centru města, které bylo od klubu necelý kilometr. Tam jsme si dali pár panáčků do rypáčku a skvěle si popovídali. Irskou hospodu nám zavřeli někdy ve čtyři a vzhledem k tomu, že v okolí byly jen hodně nóbl diskotéky, před kterými parkovaly naleštěný meďáky, řekli jsme si, že raděj půjdeme zpátky.
Cestou jsme se stavili ještě na jídlo u nějakých Turků, s kterými se nám povedlo takové malé faux pas. Když se nás totiž ptali, co bychom nejraději, řekli jsme si o vepřové. Koukali na nás trošku divně a nám došlo, že jim vepřové Korán zakazuje, takže jsme nakonec šli do jehněčího. Po cestě k autobusu jsme se trošku zamotali, ale tři čtvrtě hodinka nám k vymotání stačila. Když jsme dorazili, šli jsme zalehnout a ráno okolo jedenácté jsme přejeli do Bredy.
(společně s kapelou Levellers)
Breda byla asi úplně nejkrásnější město, kde jsme byli, a hodně zajímavý byl i samotný klub Mezz. Nacházel se v parku skoro uprostřed města a vypadal tak trochu jako nějaký písečný červ z Hvězdných válek – byla to taková kupolovitá, dejme tomu, žížala se žebrováním, která jakoby právě vylézala ze země. Celá stavba byla pobitá plechem a neměla žádná okna.
Ještě líp než zvenku to ale vypadalo zevnitř, všechny místnosti a chodby byly zakřivené a přesně kopírovaly venkovní konstrukci. Samotný sál pak měl půdorys jakéhosi oka. Opravdu výborný prostor! Skvělý zvuk i akustika. Prostě bylo vidět, že je to zase klub postavenej přímo na míru „hudbě“.
Když jsme si nanosili věci dovnitř, vyrazili jsme – tak jako ve všech holandských městech předtím i potom – do coffee shopu a na prohlídku města. Nechodili jsme ale všichni spolu, spíš po skupinkách, které měly podobné priority ohledně toho, co by chtěly vidět a dělat.
Třeba Roman s Vaškem a Lukášem byli shánět nějakou hru na náš Playstation 3 a byli úplně užaslí z toho, kolik krámů s hrama objevili. Jiná parta se zas byla podívat na zdejší hrad. ten ale není jedinou dominantou Bredy. Celé město – a hlavně historické centrum – dýchá úžasnou atmosférou. Tu mají na svědomí krásné staré kostely a nespočet uliček, které jakoby z oka vypadly těm, jež známe ze Starého Města v Praze. Byli jsme z toho úplně u vytržení.
Když už jsme ale u toho srovnání s Prahou, tak v její neprospěch musíme podotknout, že na rozdíl od ní je v Bredě (ale i po celém Holandsku obecně) všechno mnohem čistší a vypiplanější. Nejde asi jen o to, že by si svých památek víc vážili, nebo že by si po sobě jednotlivý lidi víc uklízeli. Město nebo případně stát do toho vkládá dost peněz, tím pádem zaměstná spoustu lidí, kteří se o to starají. Sice za to asi nemají žádné horentní sumy, ale mají k tomu zas ubytování i stravu. Pokud víme, tak tuhle pracovní příležitost tam mají všichni. Rozhodně je to v tomhle mnohem lepší než u nás – a je to dost vidět.
Při své procházce jsme za jedním z kostelů objevili krásné zapadlé náměstíčko, kde bylo tak liduprázdno, až jsme se divili. Když jsem se tam ale vrátili v jednu ráno, bylo to najednou nejnatřískanější náměstí, co jsme kdy viděli. Všude byly kluby a hospody plné lidí a na všechno dohlížel nespočet policajtů – taková obdoba ostravské Stodolní.
Ještě před tím, než jsme se na tohle náměstíčko vrátili, jsme ale samo sebou odehráli koncert. Byl to vůbec první koncert, který byl kompletně vyprodaný, takže jsme si my i Levellers mohli náramně užít skvělou atmosféru. To ale nebyla jediná premiéra, která se v Bredě odehrála. Poprvé v zahraničí jsme totiž společně s Levellers během jejich koncertu v rámci přídavků zahráli Žoldáka s anglickým refrénem a taky jejich pecku Beautiful Day, na které jsme se domlouvali už od koncertů po Čechách.
Byl to super zážitek. Hrozně tě nakopne, když si můžeš společně s nimi zahrát, má to úžasnou energii a atmosféru. A to nejen kvůli tomu, že hraješ společně s Levellers na jednom pódiu. Když na to nahlížíš z ryze muzikantský stránky, tak totiž zjistíš, že oni mají všechno obrovsky vychytaný, a ty se na pro ně upraveném pódiu cítíš jak v „pokojíčku“.
Tohle všechno je daný především obrovskejma zkušenostma. Třeba jejich zvukařka Jacqueline jezdila jako pódiová zvukařka čtyři roky s Motörhead, má na to školu a všechno má maximálně vychytaný. Pravda je, že Levellers jezdí koncerty už takových let, že se není čemu divit.
Když jsme třeba měli zvukovku, tak když jsi špatně slyšel kytaru, stačilo na ni jen kouknout a už jsi to tam měl, jak jsi potřeboval. A to měla na pódiu všech šest kluků z Levellers a nás osm! O koncertě ani nemluvě, ten byl skutečně luxusní po všech stránkách.
Myslíme, že možnost vidět Jacqueline při práci dala hodně moc i našim zvukařům. Všichni jsme se díky tomuhle tour pošoupli po technický stránce o notný kus dál. Třeba jsme dostali doporučení na vynikající odposlechový sluchátka Ultimate. Z kapely používá odposlech do sluchátek zatím sice jen Adam, Roman a Štěpán, ale dost uvažujeme o tom, že do nich zainvestujeme. Ale to je jen pro příklad, tohle téma by samo o sobě bylo na dlouhej rozhovor. Toho, co jsme se během tohohle tour naučili, je opravdu hromada, všem nám to hrozně dalo – a to včetně techniků i manažerů, který tam s náma byli.
Po koncertě nás Mark (Chadwick, frontman Levellers – pozn. red.) vytáhl do irské hospody, jenž byla právě na tom náměstíčku, které jsme objevili odpoledne. Bylo úplně narváno, takže Mára, Ondra a Štěpán šli raději do jiného podniku. Někteří z nás ale zůstali a potkali tam pár lidí, kteří byli na našem večerním koncertě.
Ty hrozně zajímalo, jak dlouho jsme s Levellers nacvičovali Beautiful Day. Viděli za tím hroznou vědu, a když jim Vašek řekl, že jsme si to společně zahráli prakticky jen párkrát na zvukovce dvě hodiny před koncertem, byli z toho úplně paf. Podle toho, jak se ptali, asi čekali, že jsme to zkoušeli tak měsíc nebo aspoň dva týdny.
V Bredě jsme taky zjistili, že jsme s sebou měli vzít mnohem víc merchandiseu a desek, protože jsme je měli v tý době už skoro kompletně vyprodaný.
Po decentní kalbičce v irské hospůdce jsme vyrazili zpět k autobusu. Cestou jsme se potkali se zbytkem party, která vyrazila ze své hospody prakticky ve stejnou chvíli jako my. Když jsme dorazil, šli Roman a Lukáš ještě na chvilku pokecat s Levellers a pak už všichni jen sbírali síly na další koncert, který nás čekal v Haarlemu.
(společně s kapelou Levellers)
Z Bredy jsme vyrazili někdy v jedenáct dopoledne směr Haarlem. Tam jsme hráli opět v nádherném klubu. Byla to betonová stavba v novofunkcionalistickém stylu – lepší označení nás nenapadá -, v níž bylo parkoviště na dva, možná i na tři veliký tourbusy, výtahy, schodiště a dva kluby nad sebou. Fakt úlet!
Celý prostor byl snímaný kamerama a my jsme se tak v šatně mohli dívat, jak to zrovna teď vypadá na pódiu i pod ním. Mno ale místo toho jsme si tam zapojili náš Playstation 3 a mastili jsme hry. Opravdu vychytaný a pěkný měli ale i sprchy nebo catering, který myslel na vegetariány, vegany i nás masožravce.
V Haarlemu jsme museli poněkud dýl řešit zvukovku, protože, když jsme přišli na pódium, nebylo ještě všechno připravený. Jako předkapela jsme měli zvukovku jako druhý a přeci jen natahat kabely a zapojit aparáty pro osm lidí zabere nějakej čas, takže jsme chvilku jen tak postávali na pódiu a čekali. Zvlášť, když lidi z crew po zvukovce Levellers všechno odnesli a odpojili, takže se pak vše muselo dělat znova od začátku – až tedy na bubny, ty jsme používali Charlieho (bubeník Levellers – pozn. red.). Ale ještě že tam byla Jacqueline (zvukařka Levellers – pozn. red.), která nám v takovýchhle chvílích ohromně pomohla. Nebýt jí, tak by jsme to asi vůbec nedali.
Pro naše zvukaře to musela být ohromná škola, protože prakticky v každém klubu, kde jsme hráli, měli jiný pulty. Obecně ale taky platilo, že v každém z těch klubů měli opravdu skvělej zvuk. Takovej, na kterej u nás jedou menší festivaly. Prostě úžasnej aparát za několik miliónů. Významnou roli v tom hraje fakt, že v Holandsku jsou stejně jako ve Švýcarsku kluby dotované státem nebo městem. Nemusí se tak potýkat s takovými existenčními problémy jako kluby u nás a můžou vrážet peníze třeba do zvuku a kvalitního zázemí.
Koncert byl jako vždy suprovej. Vrchol přišel stejně jako v Bredě, když jsme hráli společně s Levellers Žoldáka a Beautiful Day. Ta energie, kterou tě to nakopne je nepopsatelná... Největší fór ale přišel, když Levellers skončili, vyklidilo se pódium a nastoupila DJka, která spustila r'n'b a house. Začala nefalšovaná holandská diskotéka, po ploše se začali producírovat slečny z výloh. Neuvěřitelný! Byli jsme jedině rádi, že jsme tentokrát odjížděli de facto už hodinu potom, co Levellers skončili.
Náš spěšný odjezd nebyl ale daný tím, že by nás tolik znechutila ta diskotéka, ale prostým faktem, že den po nás tam měla hrát další kapelka, která měla do klubu přijet někdy brzo ráno, takže jsme se museli pakovat co nejdřív. Cestou jsme hráli playstation, koukali na starý český filmy jako Anděl na horách nebo třeba Major Zeman a postupně jsme odpadávali do postelí.
