Žil BILL zlatý slavík
[Ivana Prchalová; Život Úval 3/2007]
Nedaleko Prahy v malém městečku žil BILL zlatý slavík . Žil si tu jako v pohádce, když nechtěl, nešel do práce… Ne nechci Vám vyprávět pohádku, ani citovat jeden z nejslavnějších hitů DIVOKÝHO BILLA „Čmelák“. Představím Vám Vaška Bláhu ze skupiny Divokej Bill a to nejen jako držitele slavného ocenění Zlatý slavík, ale také jako jednoho z nás. Jako Úvaláka.
Takže Vašku, jak se žije se Zlatým slavíkem?
Zvedlo mi to náladu. Zatím ze všech ocenění mám největší radost právě ze slavíka. Je to jednoduchý. Kdyby naše muzika lidi nebavila, tak nám SMS nepošlou.
Na vánočním koncertě v Úvalech bylo na pódiu více nástrojů než obvykle. Rozrostl se „Bill“ o nové členy?
Nový muzikanti nejsou členy kapely, ale často spolupracují. Je to saxofonista a kluk hrající na australský nástroj didgeridoo.
Přesto je vás osm, což je na rockovou kapelu hodně. Netrápí Vás někdy ponorková nemoc?
Ještě Fořťák – manažer a Ondra – zvukař, takže deset. Hráli jsme spolu dlouho před tím, než se dostavil úspěch a naučili jsme se neřešit špatnou náladu toho druhého. Jsme rádi, že toho“ Billa“ máme a nechceme o něj přijít jen proto, že jsme se zrovna pohádali. To by byla fakt klukovina.
Texty a hudba jsou převážně tvou prací, kde hledáš inspiraci?
Písničky mě napadaly už od malička. Když přišla kapela, měl jsem jich dvacet v šuplíku. Teď to funguje tak, že přinesu něco na zkoušku, přehráváme to tam a zpátky, měníme tóninu, měníme rychlost, až zjistíme jak je ta písnička nejlepší. Když se píše už pátá deska, je to velký tlak . Každé slovo tisíckrát zvažuju, ale jak se říká, největší múza je nakonec termín.
Jak je to s tebou a vírou na kterou se v textech často odvoláváš. Je tam díra a na tu se neumírá, nebo tvá víra skály láme?
Mám víru. Nejsem klasicky věřící, nechodím do kostela, ale všech těch věcí si vážím a mám před nimi respekt. Nečetl jsem celou Bibli, ale vím, že to co v ní je, je pravda a tak se podle toho snažím fungovat.
Jak reagují lidé na tvé protestsongy. Třeba „Padaj bomby na Bagdád“ je dost odvážný kousek.
Bagdád mám sice nejradši, ale psal ho Karel Bittner.
Dobře, ale zodpovědnost za zveřejnění padá na „Billa“.
Bagdád jsem dostal do ruky dva roky před válkou v Iráku, ale chyběla nám tehdy ta jistota, že si za textem opravdu stojíme. Kluci byli proti zveřejnění. Pak, když přišla válka, zrovna jsme točili u Ondry Pospíšila v Klánovicích na „Smolíku“ desku a koukali přitom na telku. Rozhodnuto bylo rychle. Teď už se to nedalo zastavit a během dvou hodin to bylo nahraný.
A co na to lidi?
Rozdělili se na dva tábory. Kamarádi mi volali co že to má znamenat, naši to taky moc nechápali. Já proti Američanům nic nemám, ale vadí mi, když ze sebe dělaj pupek světa.
Jak se bude jmenovat ten příští protestsong. Fuck off Golf ?(Citát z předvánočního koncertu)
To mě napadlo až tam. Určitě nechci, aby vzniklo golfové hřiště tam, kde teď stojí Klánovický les. Kromě toho se mi doneslo, že prostor, který se má vykácet, je neúměrně větší, než plocha potřebná na golfové hřiště. Neváhal bych za les otevřeně bojovat. Když se podíváš na mapu, tak toho lesa tady okolo moc není a tenhle je super.
Na krosku je ideální že?
No jasně (smích).
Za Úvaly si docela bojuješ, co je tu pro tebe pozitivního?
Že bych bojoval třeba za politiku, to ne. Byli za mnou před volbami zástupci některých politických sdružení a chtěli, abych do toho šel s nimi. Odmítl jsem. Nechci míchat muziku a politiku a nechci být členem politické strany jen proto, že mám známý obličej. Z mé pozice můžu za důležité věci bojovat i bez politické příslušnosti a naprosto nezávisle. Na Úvalech mám rád atmosféru. Je to o domovině. Sokolové nám pomáhají s Ouvalským bigbítem, fotbalisti nás podporují a mám tu hromadu dobrých přátel. Mimo jiné potřebujeme jezdit po celé republice a na to je centrum ideální.
Politika tě tedy moc netáhne. Přesto, řekneš mi kdo dostal tvůj hlas v komunálních volbách?
Volil jsem bývalého starostu p. Černého. Slyšel jsem na něj různé názory, ale když jsem s ním jednal, vždy se jevil jako velice rozumný člověk.
Na tvé hodiny hry na kytaru dochází do Domu dětí hodně slečen .Důvodem jsi ty, nebo kytara?
Asi to pro někoho má kouzlo, když může říct že chodí ke mně na kytaru,ale ty jsou jen do počtu. Je to znát. Na druhou stranu je učím dost těch šikovných. Snažím se je vést tak, aby pochopili i pohodu kolem muziky. Učím je to, za co já musím poděkovat panu Líhovi, kapelníkovi bývalého Úvalského orchestru STO. Ten znal muziku ze všech stran a to se snažím předávat dál.
Stavíš s Prochajdou na náměstí hospodu, jaká bude a kdy bude otvíračka?
Teď je tam provizorní studio a zkušebna. Až to vyklidíme a trochu upravíme, chceme pořádat koncerty, divadlo a časem třeba bude i ta hospoda. Nepospícháme. Muzika je na prvním místě.
Na vašich webstránkách máš své osobní heslo „Nejsou hranice – jedeme!“ Nemáš strach že jednou nedobrzdíš?
Lidi jsou moc odevzdaný. Mně se osvědčilo jít do všeho. Nebát se. Tak to prostě funguje. Kdo je statečnej, ten s něčím pohne. Chci naopak nabrat ještě větší rychlost. Je mi třicet a chtěl bych dokázat mnohem víc.
Ouvalskej Bigbít slaví letos patnácté výročí. Bude něčím vyjímečný?
Není jen patnáct let Bigbítu, ale taky deset let kapely. Chceme, aby se stalo pravidlem, že při Bigbítu slaví „Bill“ narozky. Letos to vychází na 3.červen. Máme rozjednané kapely, chceme sem dostat víc lidí. Návštěvnost byla prozatím průměrně okolo dvou tisíc.
Zlatý slavík snad lidi přitáhne.
Na fesťáky tolik lidí nechodí. Když budeme hrát sami, troufnu si říct, že přijde pět tisíc fanoušků, ale návštěvnost fesťáku naše účast neovlivní.
Jaké plány má Divokej Bill na rok 2007?
Hned začátkem roku pojedeme třináct koncertů po Praze. Z každého půjde čtvrtina výdělku společnosti Rozmarýna. Počítáme s celkovou částkou tak 300 až 400 000 Kč. (Rozmarýna je obecně prospěšná společnost, pomáhající mladým lidem, kteří se po opuštění dětského domova či výchovného ústavu musí postavit na vlastní nohy. -poznámka redakce) V první polovině roku vyjde DVD nahrané na loňském ročníku Rock for Poeple. Další desku plánujeme na září 2008. Máme sjednané koncerty v Anglii a Holandsku, staví se šňůra v USA po českých klubech a hospodách. A hlavně chceme udělat dobrý pecky, což je stále těžší. Jsme starší a línější. Dřív jsme zkoušeli i pětkrát týdně, dnes se sejdeme ve zkušebně třeba jednou za dva týdny.
Chceš vzkázat něco Úvalákům?
Určitě chci poděkovat za podporu, kterou cítíme. Moc to pro nás znamená. Předvánoční koncert byl fajn. Líbilo by se mi, kdyby se stal tradicí. Vždyť nemusíme hrát my. Jde mi o to, že se lidi sejdou, popovídají si a ta předvánoční atmosféra je ideální.
V tom s tebou souhlasím a za koncert i rozhovor díky. Ivana Prchalová
