rozhovor Blanka Bláhová
[Marie Homolová; 30.3.2008; iDnes.cz]
KOHO MÁ DOMA: Vašek Bláha, frontman skupiny Divokej Bill. „Na koncertech vždycky brečím,“ říká jeho máma.
Její syn vede kapelu, která v roce 2006 získala Českého slavíka, má za sebou několik nominací na sošku Anděla a už dva roky po sobě vítězí v žebříčku nejhranějších písniček na rozhlasových vlnách. Přesto Blanka Bláhová přiznává: „Dlouho jsem nevěřila, že to synovo brnkání k něčemu bude.“
Na Vaškovy muzikantské starty vzpomíná s humorem, i když to bylo na mrtvici. „Asi ve čtvrté třídě mu manžel přinesl od kamaráda kytaru. Hráli v televizi seriál Philadelphia, který měl výraznou znělku. Vašek vzal kytaru a z fleku ji vybrnkal.“ Brnkal pak věčně, dokonce byl schopný odběhnout z nedaleké diskotéky, sednout si ke kytaře a zase se tam vrátit. „Já mu říkám: to nechápu, když tancuju, tak tancuju… a ty jdeš domů mydlit akordy.“
Přes plot protestoval i soused – Vašku, kdybys aspoň hrál nějakou písničku. Až budeš v Lucerně, přijdu se ti poklonit, ale tohle se nedá vydržet. „Za tři roky v té Lucerně byli,“ povídá spokojeně Bláhová, u které jedenatřicetiletý syn stále bydlí.
Když kolem poloviny 90. let v rodných Úvalech Vašek založil skupinu Wáša, předchůdkyni Divokýho Billa, rodiče se šli podívat do sokolovny na koncert. „Do sálu jsme se styděli, tak jsme si s mužem stoupli pod okno na čumendu. Byl listopad, mráz, já v čepici a šále doufala, že mě nikdo nepozná. Jenže kdosi nás prásknul. Vašek na pódiu představil kapelu a řekl:,Ještě zdravím mámu a tátu, který šmírujou pod oknem.' Styděla jsem se tak, že jsme dva roky za ním nikam nešli.“
Ale byli už u toho, když v roce 1999 Divokej Bill vyhrál festival začínajících kapel Rock Nymburk. „Stáli jsme v publiku. Pořadatel vyhlásil třetí místo, a kluci to nebyli. Říkali jsme si, fajn, mohli by být druzí. Nebyli. Pak to přišlo. První! Začali jsme se objímat, skákali jsme radostí a já brečela. Tenkrát jsem poprvé uvěřila.“
V posledních letech Bláhovi jezdí na synovy koncerty jednou dvakrát měsíčně. A Vašek, teď už bez ironie, z pódia říká: „Zdravím taky mámu a tátu, kteří jsou v sále.“
„Vždycky brečím,“ přiznává Blanka Bláhová. „Myslím, že to je poděkování za to, jak jsme jeho muziku přijali.“
Kdysi pracovala jako laborantka v masném průmyslu, ale po narození syna zůstala dlouho doma. Tak si po 90. roce udělala masérský kurz, pět let doma masírovala, ale ze zdravotních důvodů skončila. Načas šla prodávat a v den, kdy jí to zákon dovolil, nastoupila do důchodu.
Má tedy dost času i sil, aby synovu kariéru sledovala zblízka a dál pomáhala, kde se dá. „Kluk je náš jediný a čekali jsme na něj dlouho.“ Pár let ji tak bylo vidět v pokladně českobrodského festivalu Rock For People stejně jako v pokladně festivalu Ouvalskej bigbít. Hostí spřátelené muzikanty, kteří občas přespávají u nich na zahradě, a když kapela pořádá v Úvalech nějakou party (a že jich je), ona nastupuje se svým servisem. „Uklidím, všechno připravím, vařím kafe, roznáším pivko. Bývá tam i čtyřicet padesát lidí, a to jsem nejšťastnější, že jsou pohromadě.“
Stejné pocity zažívá na chatě na Sázavě, když Vašek s partou jedou vodu. „Navařím kotle gulášovky, napeču kuřata, naložím buřty. Nejdřív nás míjí jejich cyklistická sekce a volá – Paní Bláhová, za chvíli jsou tady! A taky že jo, celý konvoj lodí. Zarazí u břehu, vybalí spacáky, a já chodím mezi nimi jak ta spokojená slepice mezi kuřaty. Rodina o mně tvrdí, že kdybychom měli loďstvo, budu admirál. Talent má Vašek po tátovi, já jsem ta, která hlídá složenky a čisté ponožky.“
***
Blanka Bláhová (63)
Vystřídala povolání laborantky, masérky i prodavačky, dnes je v důchodu. Ráda cestuje, generační rozdíly neřeší. Narodila se v Liblicích u Nymburka, s rodinou žije v Úvalech u Prahy, odkud je i jádro skupiny Divokej Bill, kterou vede její syn Vašek.
